Česká vláda v prosinci představila Národní investiční plán – dokument, který na období do roku 2050 obsahuje zhruba 20 tisíc investičních projektů za celkem 8 bilionů korun. Po zveřejnění plánu se začala nejen mezi politiky, ale také napříč širší veřejností odehrávat diskuze, ve které zaznívaly různé názory na to, nakolik je plán ambiciózní, realizovatelný, fiskálně odpovědný, zda má vhodně zvolený časový horizont, či jak se s ním bude dál nakládat.
Úřad Národní rozpočtové v této souvislosti provedl analýzu obdobných dokumentů zahraničních států a materiálů mezinárodních organizací, které se tomuto tématu věnují. Cílem je přinést do diskuze o Národním investičním plánu ČR také zahraniční kontext a zprostředkovat pohled na přístup těch, kteří už mají s tvorbou či vyhodnocováním obdobných dokumentů zkušenosti.
Analýza Úřadu Národní rozpočtové rady hned v úvodu konstatuje, že „k národním investičním plánům neexistuje univerzální přístup, především z důvodu rozdílnosti legislativních rámců upravujících procesy v oblasti veřejných financí, jakož i vzhledem k odlišnostem ve struktuře soustavy veřejných rozpočtů jednotlivých zemí.“ Zároveň ale existují základní obsahové prvky, pojmenované a popsané například Světovou bankou či Evropskou komisí, se kterými by měly obdobné dokumenty pracovat. Jedná se mimo jiné o:
• popis konkrétních projektů a obecný harmonogram,
• rozpočty investičních projektů a identifikace zdrojů jejich financování,
• spojení mezi strategickou vizí vládní instituce (ústřední či místní), jejím územním rozvojem a zdrojem financování (rozpočtem), přičemž by strategická vize měla obsahovat investiční potřeby a priority spojené s územním rozvojem,
• ex-ante analýza pravděpodobných dopadů investic na národní hospodářství,
• ex-post vyhodnocení skutečných dopadů.
Také časový rámec investičního plánu se v jednotlivých zemích liší. Například ve Francii a Velké Británii se obdobné dokumenty připravují na jedno volební období (4-5 let), v Belgii a Irsku jsou plány dlouhodobější (zhruba 10 let).
Zkušenosti některých evropských zemí také ukazují, že se zejména ve fázi plánování vyskytují problémy týkající se koordinace a nedostatečného sdílení informací napříč vládními úrovněmi. Národní investiční plány by přitom měly být jedním z prostředků takové koordinace, jež vede k poklesu informační asymetrie, snížení transakčních nákladů, a tím pádem ke zvýšení efektivnosti a urychlení návratnosti veřejných investic.
Součástí analýzy Úřadu Národní rozpočtové rady je také příloha, která se podrobněji věnuje příkladům investičních plánů ze čtyř vybraných evropských zemí – Belgie, Francie, Irska a Velké Británie. Mezi nejčastější výzvy, které se v nich v současnosti objevují patří digitalizace veřejného sektoru, kybernetická bezpečnost, či vzdělávání v digitální a IT oblasti. Další oblastí, které je věnovaná pozornost napříč zeměmi, je životní prostředí (zelená energie či uhlíková neutralita). V neposlední řadě je pak v aktuálních investičních plánech kladen důraz na zaměstnanost a regionální rozvoj.