Hospodářské noviny/hn.cz, 31.08.2026 – rozhovor s Mojmírem Hamplem, předsedou NRR. Celý komentář najdete také na webu hn.cz.
Česku chybí leadership, jedeme na setrvačník stylem „ono to nějak dopadne“. Rozšířený přístup, že všechny problémy vyřeší krásný nový dluh, je ale nebezpečný nesmysl, říká předseda Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl. V rozhovoru pro HN vysvětluje důvody, proč se měníme ze zodpovědné země ve stát, který projídá vlastní budoucnost a je lhostejný k vlastní obraně. Varuje také před konfliktem generací, který ohrožuje nejen Česko, ale celou západní civilizaci. Přesto podle něj lze z jednoho motivu čerpat naději.
Jedním z vašich témat je mezigenerační solidarita. Hrozí, že si generace přestanou rozumět do té míry, že se na Západě rozjede opravdu vážný mezigenerační konflikt?
Nabídnu příběh, skrze který se dá leccos ukázat. Když v Německu probíhala velká diskuse o úpravách v důchodovém systému, objevila se skupina mladých poslanců za CDU, kteří se vzbouřili. Návrh totiž fakticky znamenal, že se zvyšuje důchodové pojištění, takže pracující budou do systému platit víc. A mladí poslanci říkali: „Co všechno po naší generaci chcete? Požadujete po nás, abychom budovali naše vlastní rodiny, starali se o ně, abychom ubránili celou zemi proti veškerému riziku a případnému napadení. A ještě uživili celou stárnoucí generaci. Přece nemůžete tak velké břemeno přenášet na generaci, která je početně o hodně menší než ta, kterou máme živit!“ Reformu sice nakonec schválili, Němci jsou koneckonců poslušný národ. Ale o něčem rebelie přesto vypovídá.
O čem?
O obrovském problému, který přináší úbytek populace. Nemáme žádnou historickou zkušenost s tím, že by v dobrých časech bez války nebo velké pandemie razantně ubývalo obyvatel a obyvatelstvo stárlo. Na to nejsou žádné učebnice, nevíme, co s tím dělat. A mezigenerační napětí je logickým vyústěním. Je to vidět i na tom, jak odlišně generace volí. Krásný příklad máme u nás. Hnutí ANO je první evropskou stranou, u které dominantní část voličů tvoří lidi v postproduktivním věku. Takže generační konflikt už žijeme, není to budoucnost. Je to přítomnost
Hodně často se mluví o tom, že současná politika, která generuje obrovské rozpočtové deficity, je vlastně politikou žití na dluh, který budou muset splácet naše děti. A že to je záloha na eskalaci generačního konfliktu.
Je to přesně tak. Evropský ekonomický model dostal v rychlém sledu strašnou spoustu ran. Začalo to covidem, potom jsme přišli o levné energie z Ruska i levný bezpečnostní deštník ze Spojených států. Globalizace se začala obracet proti nám. V důsledku toho všeho se pomyslný koláč, který máme k rozdělení, zmenšil.
A spontánní reakce politických elit spočívá v tom, že je nutné udržet existující životní standard. A tedy si vypůjčit peníze. Což ale není nic jiného, než že si na stávající spotřebu půjčujeme ze spotřeby budoucí. Děje se to v celém vyspělém světě.
Nechci děsit, ale do roku 2030 vyspělý svět, jehož jsme součástí, bude mít úroveň zadlužení nejvyšší za dobu, za kterou vůbec máme nějaká rozumná statistická data. Tedy od konce napoleonských válek. Takže naprosto chápu, že nastupující generace, která početně je menší a na kterou svoje břemeno vlastně přehazujeme, má pocit, že si starší generace chtějí udržet svůj životní standard na jejich úkor.
Co s tím?
Upřímně moc nevím. Pořád razím provokativní myšlenku, že nějaký způsob řešení by mohl být v rozšíření volebního práva. My v demokracii volební právo neumíme omezit – v okamžiku, kdy se rozšíří, tak už rozšířené zůstane. Kdybychom ho ale uměli rozšířit třeba takovým způsobem, že rodiče budou moci volit i za své nezletilé děti, tak by se něco mohlo začít dít. Balancovalo by to hrozivou disproporci mezi početně ohromnou postproduktivní a početně slabou generací nastupující. Nyní je to tak, že půjčování si z budoucnosti je demokraticky odsouhlaseno. Což je důvod, proč institucím, jako je naše Národní rozpočtová rada, které mají bránit tomu, aby země narážely do dluhové zdi, nezbývá než strašně křičet a volat: „Neblázněte, nedělejme šílenosti, protože všechny ty dluhy se musí splatit a přenášíme je na nastupující generaci.“
Na jaké důsledky by se měla nastupující generace připravit?
Nechci nikoho děsit. Ale existuje řada zemí, které byly vyspělé a svou nezodpovědnou hospodářskou politikou o vyspělost přišly. Když je země předlužená a není si schopna s tím poradit, tak existuje jen pár řešení. Jedno je nějaká forma bankrotu, to znamená, že země přestane splácet své závazky. Nebo požádá centrální banku, aby začala tisknout peníze, to znamená, že dluh řeší skrz vysokou inflaci. Anebo žádá o pomoc ze zahraničí – prosí Mezinárodní měnový fond nebo věřitele, aby pomohli – to si zažilo Řecko. Žádné jiné řešení neexistuje. Je to vždycky bolavé, ošidné a vždycky je těžké to zvládnout. Takže musíme dělat všechno, abychom se takovýmto koncům vyhnuli. To je nakonec přesně to, co se snažíme říci politické elitě u nás: „Nedělejme šílenosti, tahle země byla vždy definována tím, že nedělá makroekonomické nesmysly, ať už v měnové nebo ve fiskální politice, takže by bylo dobré, kdyby nám to zůstalo.“
Co je podle vás hlavní politické tabu, které budeme muset prolomit, abychom náraz v budoucnu aspoň zmírnili?
Já si zatím neumím představit, že bychom třeba zdaňovali důchody, jak je to běžné v řadě zemí Evropy. Zrovna to by bylo předmětem velkého politického a vlastně i generačního konfliktu. Abychom se vrátili k udržitelnějším časům, tak se nakonec zřejmě nevyhneme tomu, aby se zdanění fyzických osob vrátilo do doby před covidem. Pak by alespoň část problému byla vyřešena. Ale je pravda, že opět jde o přenášení břemene na aktivní část populace, která se zmenšuje.
Levice tvrdí, že problém vyřešíme, když více zdaníme majetek, nemovitosti, kapitál. Není na tom něco?
Charakteristikou dneška je, že základní politický střet se odehrává mezi progresivním socialismem a národním socialismem. Je to spor dvou typů socialistů: těch, kteří chtějí vychovávat společnost a přerozdělovat, a těch, kteří chtějí zavřít hranice a také přerozdělovat. V řadě zemí nemáte na výběr nic jiného než tyhle dvě varianty. Pořád je to jenom diskuse o tom, komu vzít, komu přidat. Ale já jako ekonom jsem byl celý život vychováván v tom, že podstatná není otázka, jak koláč rozdělit. Ale co dělat pro to, aby koláč rostl, aby se zvětšoval, aby bylo možné uspokojovat víc potřeb. A obávám se, že dnes ve vyspělém světě moc nenajdeme politické síly, které by tohle nabízely. Zacyklili jsme se v té diskusi na tom, jak přerozdělit existující bohatství. Koneckonců i debata o dluhu je jenom debatou o přerozdělování bohatství, jen se nebavíme o přerozdělení bohatství existujícího, ale budoucího. Takže já bych byl strašně rád, kdyby se ta diskuse zase otočila tam, kde jsme ji i v naší zemi opakovaně měli. To znamená k otázce, jak zvětšit koláč. A to by podle mě měla iniciovat i nastupující generace. Protože zmenšující se koláč ve světě, ve kterém je neproduktivních lidí víc, bude znamenat, že ti neproduktivní si prohlasují, že se koláč bude přerozdělovat hlavně směrem k ním.
Řada mladých vám na to řekne: Jak máme pracovat na zvětšování koláče a zároveň rodit a dělat spoustu dalších věcí, když v téhle společnosti si nemůžeme vydělat ani na normální bydlení!
Bydlení je samozřejmě velký problém. Způsobený je tím, že jsme se dostali do stavu totální nimbyizace (NIMBY znamená „not in my backyard“, tedy „ne na mém dvorku“). Dokonce jsem slyšel ještě lepší termín. Zní BANANA – build absolutely nothing anywhere near anyone. To je prostě stav, do kterého se naše země dostala. Nelze tady opravdu postavit skoro nic. Nejsme v tom sami, když se díváte třeba na britskou debatu, je hodně podobná tomu, co zažíváme my. Lidé, kteří už bydlí, nechtějí, aby blízko nich bydlel někdo další. A protože těch, kteří bydlí, je víc než těch, kteří nebydlí, znamená to, že si prosadí svou. Znemožní, aby se cokoliv dalšího stavělo a rozšířila se kapacita pro kohokoliv dalšího. Způsob, jak s tím bojovat, je prostě ty NIMBY efekty ve stavebním právu odbourávat. Ale je to strašně obtížné.
Pomůže nový stavební zákon?
Jsem zvědavý, jak zafunguje. Některými částmi návrhu jsem byl nepříjemně překvapený. Je tam třeba paragraf 144c, který nově kodifikuje, že každý obyvatel má mít právo na takzvanou pohodu bydlení. Nevím, jestli tohle je jedna z věcí, které ty NIMBY a BANANA efekty omezují, anebo je naopak zesilují a petrifikují. V naší zemi, ve které je podíl vlastnického bydlení až 70 procent, jsou tyhle efekty prostě strašně silné. Po pádu komunismu jsme se dostali ze stavu, kdy nikdo nic nemá, do stavu, kdy většina bydlí ve vlastním. A chrání si vlastní pohodu před další výstavbou v okolí. Zrovna mladá generace by proto měla být tou, která bude změny stavebního práva hodně řešit.
Celou dobu se točíme kolem toho, zda jsou vlastně dnešní problémy řešitelné v podmínkách demokracie. Protože lidí uvažujících stylem „já, tady a teď“ bude vždycky víc. A odhlasují si to, co je pro ně výhodné.
Já bych nebyl takový skeptik. V řadě zemí jsou problémy podobné. Jsou přitom země, které jsou schopny řešit je politickým procesem, a naopak země, které to dokážou míň, nebo vůbec. Ukážu to třeba na zadlužení. Byl jsem teď na výroční akci OECD, kde se jednou za rok sjedou všichni lidé zodpovědní za fiskální politiku. A v zajímavém panelu jsem viděl na jedné straně zástupce Velké Británie, Kanady a Spojených států. A na straně druhé Řecka, Portugalska, Irska a Argentiny. Byl to obrovský rozdíl. Zástupci anglosaských zemí, které nabraly za posledních 10 až 15 let velmi velké objemy nového dluhu, pořád přemýšlí, jak udělat nový další dluh s tím, že ho označí jako dluh správný, investiční a že z něj budou stavět infrastrukturu a financovat vzdělávání. Naproti tomu zástupci zemí, jako je Řecko, Portugalsko, Irsko, říkají: „Co blázníte, my se tady posledních 10 let nesnažíme o nic jiného než dostat se ze strašného nárazu do zdi, který jsme zažili během dluhové krize. Jak můžete mluvit o nějakém krásném sympatickém zadlužování, které urychlí růst, když víte, jak to dopadá, když se narazí do zdi?!“ A samozřejmě extrémní pozici zastával zástupce Argentiny, který prohlásil, že vůbec nerozumí diskusi, protože jeho země se zrovna z děsivých dluhových problémů pokouší vyhrabat a hrozně to bolí.
A v čem je pointa?
V tom, že existují země, které nejsou ani v jedné z těch dvou skupin. Jsou to typicky protestantské země, Švýcarsko, Nizozemsko, Dánsko, Švédsko. Země, které ani nemíří do zdi, ani do ní nenarazily v minulosti. A jsou schopny řešit dluhový problém v normálním demokratickém procesu. Prostě Dánsko je schopno zvyšovat výdaje na obranu a zároveň nezvyšuje zadlužení, protože existuje společenská dohoda, že není správné jít touhle cestou a že je potřeba udržovat veřejnou peněženku pod kontrolou.
A co my?
My jsme po roce 1989 patřili do kategorie někde vedle Dánska – to znamená mezi země neproblémové, které do zdi nenarazily ani do ní nemíří. Proto jsem si myslel, že budeme schopni tohle téma dál zvládat. A samozřejmě mě mrzí, že se ve veřejné debatě stále víc posouváme do té kategorie těch prvních zemí. Sice máme relativně nízkou úroveň dluhu, ale říkáme, že si naděláme krásné dluhy, které budou perfektní, zajistí růst a tak dále. To jsou samozřejmě úplné makroekonomické nesmysly.
A vyřeší to nakonec česká politika?
I když jsem optimista v tom, že to politický proces umí vyřešit, tak nejsem optimista v otázce, jestli to vždycky umí vyřešit včas. V byznysu je to tak, že když píšete nějakou smlouvu, tak se jistíte dopředu. Máte tam spoustu ustanovení, která myslí na to, co dělat, když se kontrakt dostane do problémů. Prostě se snažíte za každou cenu předejít kolapsu. V politice je to bohužel často tak, že dokud úplně nevykolejí, tak se jede dál, směr se nemění. My jsme bohužel strašně snadno přijali napříč politickým spektrem mantru, že dluh je nízký, a dá se tedy zvýšit. Říká se například: musí se postavit celá dopravní infrastruktura a na dluh to je úplně v pořádku. Takže si kladu otázku, jestli nezačínáme v české DNA brnkat na druhou strunu, která v ní, kromě uměřenosti, taky je. Tu strunu bych nazval černé pasažérství. Myslím, že ji rozbrnkáváme mnohem silněji než v minulosti.
Když jsme u naší národní DNA. Někde jste řekl, že jsme národ hobitů v salátové míse. Co si pod tím představit?
To jsem si vypůjčil od svých britských přátel. Ti vždycky říkají, že my Češi máme, podobně jako oni, ostrovní mentalitu. Jenže trochu jinou. Žijeme si jako v salátové míse, jsme obklopení horami a myslíme si, že celý svět končí na našich hranicích. A docela to sedí. Vzpomínám si, že třeba v roce 1968 se říkala hezká věta, že Československo je jediná země na světě, která se nevměšuje ani do svých vlastních vnitřních záležitostí. Máme tendenci mít svůj dům, svůj hrad, svou zahradu a snahu tenhle svůj prostor zajistit tím, že se odřízneme od velkých dějin, od toho, co se kolem nás odehrává.
Jak myslíte, že to vzniklo?
Je to kus naší mentality, možná vypěstovaný dějinami. V české debatě jsou pořád strašně populární úplně šílené koncepty, jako je neutralita. Říká se: „Pojďme se nějak odstřihnout od světa, pojďme nějak zajistit, že na nás nebude mít vliv. My přece nechceme nikomu nic udělat, tak proč by někdo měl chtít něco udělat nám?“ To je strašně silný motiv v naší mentalitě. A je to samozřejmě zhoubné.
To je podle vás klíčový důvod, proč nechceme moc vydávat peníze na obranu a jsme vlastně už teď černými pasažéry v NATO?
Asi ano. V Česku nikdy výdaje na obranu populární nebudou. Vyplývá to z oné apriorně chybné myšlenky: „Proč bychom zbrojili, když přece nechceme nikoho napadnout?“ Je to přitom úplně stejné, jako kdyby někdo řekl, že si nedá na dům alarm, pořádné zámky a silné dveře, když přece nechce nikoho vykrást. Tenhle nesmyslný podprahový argument přitom v našem Hobitíně cítím strašně silně. Je to zkrátka kus naší DNA a ta se projevuje, když máme vést politickou debatu o výdajích na obranu.
Pro srovnání: například Poláci to mají úplně jinak. Nedávno jsme se viděl s Jackem Rostovským, bývalým polským ministrem financí, a ptal jsem se ho, jak je možné, že když je celé Polsko politicky rozhádané, tak přesto existuje celonárodní shoda na obraně. A on řekl, že je to tím, že Polsko je rovina, která se obtížně brání, a že se v historii země hranice stále posunovaly. Tohle celonárodní trauma z minulosti tam vede k celonárodní shodě, že je nutné se silně vyzbrojit. My takovouto celonárodní shodu nemáme a podle mě jí mentálně nejsme schopni dosáhnout.
U nás se obrana paradoxně přenáší do individuální roviny. Znám u nás hodně lidí, kteří jsou připraveni nachystat si sklep ve svém domě jako místo poslední obrany, než aby řekli, že je lepší dát víc peněz na obranu celé země. Neznám moc Poláků, kteří by takhle uvažovali.
A neměla by to všechno změnit mladá generace, která jezdí do světa, zná jazyky, a vidí tedy přes okraje té naší hobití salátové mísy?
Změna tady je, vidím to na svých dětech. Mají úplně jiný rozhled, úplně jinou zkušenost, než jsme měli my. Když jsem v roce 1989 poprvé v Poštorné překračoval hranice mezi tehdejším Československem a Rakouskem, tak jenom přejet hranici byl tak obrovský kulturní šok, že to svým dětem vůbec neumím sdělit. Je to existenciální zkušenost a jako taková je asi nepřenosná. Takže naše děti, které mají úplně jinou perspektivu, můžou politiku měnit. Zároveň je ale k tomu potřeba dodat to reaganovské úsloví, že s každou generací se musí vybojovat některé věci znovu, protože není zaručené, že cokoliv vydrží. A zejména ve střední Evropě dobře víme, že některé věci jako svoboda a otevřené hranice nejsou samozřejmé.
A dokáže to mladá generace znovu vybojovat a také Česko posunout?
Věřím tomu. I když na druhou stranu z mladé generace cítím trochu skepsi. V celém vyspělém světě z průzkumů vychází, že hodně zástupců nastupující generace nevěří, že budoucnost bude lepší než současnost. Což u naší generace vůbec nebylo. Vzpomeňme si na to přímo pionýrské nadšení (samozřejmě v americkém smyslu slova), které jsme měli po roce 1989, kdy jsme věřili v lepší budoucnost a snažili jsme se ji vytvořit. Teď tolik pozitivního očekávání nevidím. Jsme sice mnohem bohatší, ale vlastně věříme mnohem míň budoucnosti.
Co Česku chybí nejvíc?
Jednoznačně chybí leadership. Některé věci se nestanou tématem politické debaty, dokud je tam někdo nepřinese a nebude za nimi stát. A to nemůže být nikdo jiný než skutečný lídr, který dokáže vidět souvislosti, rizika, mít vizi a být zodpovědný k budoucím generacím. U nás jsme zatím ve stavu, kdy si říkáme, že se celkem nic neděje, že všechno tak nějak jede, a že tím pádem nejpřirozenější řešení každého problému je půjčit si peníze. Což ale není leadership. Rozdávat cizí peníze na dluh není umění. Tady bych dal za pravdu výroku Miloše Zemana, že bez rozpočtového omezení umí vládnout i cvičená opice.
Tak dá se z něčeho čerpat optimismus?
Samozřejmě. Ekonom ve mně říká, že vždycky se dá růst. Vždycky je šance, aby se pomyslný koláč zvětšoval. Proč? Protože je tady jeden nevyčerpatelný zdroj. A tím je lidské poznání. Vždycky vám umožňuje vylepšit produktivitu, tím pádem zvětšit koláč. A zlepšit životy. Ale musí se tomu věřit a musí se chtít.