Dokumentační bulletin MF, červen 2026 – rozhovor s M. Hamplem, předsedou NRR. Celý bulletin najdete také zde.
Kniha ekonoma Mojmíra Hampla Globalizace u konce s dechem se zabývá tím, proč se dosavadní tempo globalizace zpomaluje a jak to mění svět kolem nás. Autor ukazuje, že období bezprecedentního otevírání trhů, přesouvání výroby a volného pohybu kapitálu, které formovalo svět po roce 1989, už není samozřejmostí. Kniha nabízí čtenáři orientaci v novém, méně předvídatelném světě a přemýšlí nad tím, jak se na tuto proměnu mohou státy i firmy připravit.
Jaké jsou příčiny deglobalizace?
Amerika a únava z globalizace. Ta má sice řadu pozitivních ale také stinných stránek, například velkou míru vzájemné závislosti, například zjištění, že váš ekonomický model závisí na rozhodnutí, která vznikají jinde a která vůbec nemáte pod kontrolou. Nyní se do popředí dostávají takové termíny jako je strategická autonomie. Korporátní svět se musel naučit zabývat geopolitikou. To pro firmy zatím nebylo téma, byly zvyklé jen rozhodovat, kde se něco levně, efektivně postaví, ale nemusely řešit geopolitický rozměr, jestli jim hrozí bezpečnostní riziko. Dnes musí firmy geopolitiku řešit, brát v úvahu, kdo je celosvětově váš přítel a kdo nepřítel.
A co covid?
Covid je jenom katalyzátor, ale není to hlavní příčina. Myslím, že nejvážnějším důvodem deglobalizace je fakt, že Spojené státy, tedy hlavní autor, sponzor, vymahač pravidel a garant obchodních pravidel prostě nechtějí v tom modelu dál pokračovat. Amerika vytvořila řád pravidel, vymáhala je, ale minimálně už deset let říká, že takhle se nemá dál pokračovat. Když hegemon nechce pokračovat, tak není nikdo jiný, kdo by jej mohl nahradit. Covid byl v tomhle důležitý pro to, abychom si to uvědomili a pochopili, že ani ty roušky či léky sami nevyrobíme.
Jak se na ty změny dívá Evropa?
Nevíme, co si s tím počít. Byli jsme rádi, že žijeme v americkém zákrytu a mohli si řešit svoje věci například dekarbonizaci, ale rozhodně ne ty globální politické, vojenské nebo geopolitické věci. A najednou Donald Trump dává úplně jasně najevo, že ten starý řád nebude pokračovat, tak nevíme, jak na to máme reagovat. Byli jsme zvyklí, že se schováme za toho hodného hegemona a od něj za velmi nízké náklady dostáváme globální bezpečnost, vlastní ochranu a můžeme se věnovat v uvozovkách svým malým věcem. A najednou je to jinak, naopak vyhrožuje a říká dej, nebo si to vezmu sám. Je to pro nás veliká změna.
Co všechno se změnilo?
Od covidu jsem přišli o tři důležité věci, levné energie z Ruska, levný bezpečnostní deštník USA a tempo a hloubku globalizace. To změnilo ekonomický model Evropy, který byl postaven na tom, že bezpečnost nám dělá někdo jiný a je nám umožněno dělat mezinárodní obchodní spolupráci, že můžeme dělat to, co je podstatou našeho blahobytu a živobytí a produkovat naše myšlenky či výrobky a posílat je do celého světa a k tomu potřebujeme právě levné energie. A tenhle ekonomický model během pěti let dostal velkou ránu. Způsob, jak na to reaguje EU, je v jednom ohledu přirozený a dobrý, snaží se tu roli USA obejít tím, že vytváříme řadu nových obchodních dohod. Je to ale samozřejmě komplikovanější.
Má Amerika konkurenci?
Tendence uzavírání se Ameriky do sebe je hlavně proto, že po dlouhé době má globálního vyzyvatele, který by se chtěl stát generálním ředitelem planety místo USA, a to je Čína. Takže Amerika hledá svou velikost a teprve potom, až se usadí v té roli nezpochybnitelného hegemona, tak se chce vrátit zpátky k někdejší politice. V knize cituji Alexandra Vološina, bývalého šéfa kanceláře Vladimira Putina, který právě říká, že po roce 1990 neexistovala vůbec žádná konkurence vůči Americe jako globální politické a vojenské mocnosti. Jinými slovy on říká, že Amerika se představovala celosvětově jako politický monopolista. A monopolisté mají tendenci zplanět. Ale ty časy už skončily. I díky globalizaci. Spousta zemí zbohatla a ty se budou drát o slovo, například Indie, znovu revitalizovatelné Japonsko nebo Čína.
V knize píšete, že Čína má své slabiny. V čem je vidíte?
Americký ekonom Lawrence Henry Summers, kterého v knize také cituji, říká, že Čína bude dříve stará než opravdu bohatá. Její demografie je prostě velmi špatná, horší než v řadě jiných vyspělých zemí ve světě, i než v Evropě a v Americe. Také jde o vypnutí záchranných mechanismů, které tam nastavil Teng Siao-pching v 80. letech pro zamezení opakování velkých chyb. Po Maově politice a kulturní revoluci zůstala Čína naprosto zdevastovaná, neexistovala žádná konkurence ve vedení, bylo to totalitní vedení se vším všudy. A proto Teng Siao-pching přišel s myšlenkou, že musí pořád existovat rotace kádrů, pořád musí být nějaká konkurence ve vedení, pořád se musí lidé obměňovat. Nikdo nesmí mít totalitní moc napořád. A první vybočení byl prezident Si Ťin-pching, který se nechal zvolit změnou ústavy lídrem země až do smrti. Jsem hluboce přesvědčený, že s tímhle vedením bude Čína hromadit politické chyby. Ale samozřejmě se to může projevit až s nějakým zpožděním.
Globalizace podle vás končí? Jsou tací, kteří říkají opak, upozorňují na migrační vlny.
Nekončí, zpomaluje se. Ona neodejde jednorázově, jen ty zlaté časy jsou pryč. Ohledně těch, kteří říkají opak, musíme se na to dívat z jiného pohledu. Oni říkají, že ty globální pohyby vedou k tomu, že řada lidí na světě hledá to nejlepší místo, kde by mohla žít, ale zlaté časy globalizace znamenaly myšlenku, že je možné udělat ekonomický model, který zajistí to, že člověku bude dobře tam, kde žije. Že je možné globální dělbu práce rozšířit do té míry po celém světě, že každá země může zbohatnout. Míra zbohatnutí, jakou jsme zažili po sametové revoluci, je už neopakovatelná. Deglobalizace naopak může vést k tomu, že lidé budou hledat to místo, kde je jim dobře.
A nám je v České republice dobře?
Ve střední a východní Evropě jsou jen dvě země, které nezažily velké vylidňování po roce1989, a to Česká republika a Slovinsko. My jsme vázáni na rodnou hroudu, a i když naši zemi často pomlouváme, dáváme zároveň najevo, že je nám tady dobře, nestěhujeme se, pořád nás přibývá, více lidí sem migruje, než odchází. Osobně si myslím, že ty tři dekády po pádu železné opony jednou budou hodnoceny jako zlatá doba.
Co pro Českou republiku bude deglobalizace znamenat?
Tempo bohatnutí, na které jsme zvyklí, se už nevrátí. To neznamená automatické chudnutí, ale ten potenciál k bohatnutí už takový nebude. Je těžko představitelné, pokud tedy nenastane nějaká velká nová technologická revoluce, že bychom se vrátili k tempu růstu nad šest procent jako jsme tady měli okolo roku 2004 při vstupu do EU. Dneska tomu nepřeje ani globální ani lokální prostředí.
Jací jsme my, Češi?
Máme obrovskou schopnost adaptability. Jsme schopni udržet výrobu i za komplikovaných okolností. Schopnost přežít a přizpůsobit je naše silná vlastnost. Ale pak máme tu špatnou vlastnost, že nejsme schopni sami si uvědomit, že to tady je dobré. Nemáme moc sebedůvěry a i ti, kteří se mají dobře, mají pocit, že jsou chudí. A jsme konzervativní. Vrozená finanční ekonomická konzervativnost se přenáší z generace na generaci. Před patnácti lety byly velké diskuze o tom, že nová generace nebude chtít nic vlastnit, ale jen sdílet, ať bydlení, či auto. Ale nestalo se tak, všichni touží po vlastním bydlení, vazba na vlastní cihlu je tady silná. My jsme potomci těch, kteří neměli odvahu sednout na loď a odjet. Jsme kulturně jiní, máme jiný vztah k riziku, k budoucnosti, k majetku, k místu, na kterém žijeme. Český kapitalismus je absolutně nesrovnatelný s tím americkým, protože je postaven na lidech, kteří nikdy kapitálový trh využívat nechtěli. Mezi nejbohatšími Čechy nenajdete nikoho, kdo by dal na burzu firmu, do které můžete investovat. Náš kapitalismus je privátní kapitalismus.
Vývoj jde tak rychle dopředu, doplnil byste do vaší knihy něco teď?
Ještě bych dodal, že jsme přišli o jednu jistotu, a sice o Německo jako garanta nepředlužování celého kontinentu. Německo vypnulo tzv. dluhovou brzdu a začalo s masivním utrácením a půjčováním. Vláda Friedricha Merze přišla s programem masivního utrácení na dluh do roku 2029. A ještě jedna věc, a sice pozitivní, dopady Trumpovy politiky, kterou já považuji za zhoubnou, nejsou tak veliké, jak jsme se domnívali.