CNN Prima News, 01.09.2026 – rozhovor s P. Musilem, členem NRR. Celý rozhovor najdete také zde: http://cnn.iprima.cz
Tisková zpráva, ve které Ministerstvo financí představilo návrh státního rozpočtu na rok 2027, je šílená manipulace s čísly. Vláda se tváří, že schodek státního rozpočtu činí 2,8 procenta HDP, ale ve skutečnosti jde o 3,5 procenta HDP. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to řekl ekonom a člen Národní rozpočtové rady (NRR) Petr Musil. Mluví také o tom, jaké důsledky pro Česko bude mít vládou upravený zákon o rozpočtové odpovědnosti, proč je třeba veřejné finance konsolidovat, i jak na rostoucí státní dluh mohou zareagovat finanční trhy. Vyjádřil se i ke kritice, které NRR čelí ze strany ministryně financí Aleny Schillerové (ANO).
Jak hodnotíte představený návrh státního rozpočtu na příští rok, který má schodek 389 miliard?
Je potřeba se podívat hlavně na poměry k HDP a musím říct, že v tiskové zprávě Ministerstva financí je šílená manipulace s čísly. Oni píší, že schodek veřejných financí jako celku bude 2,8 procenta. Mají u toho ale takovou poznámku pod čarou s dodatkem, že to vlastně není 2,8, ale 3,5 procenta HDP. Ten rozdíl jsou výdaje na obranu, které chtějí dát do evropské výjimky z výdajových limitů. Čili tváří se, že schodek je 2,8 procenta, ale ve skutečnosti je 3,5 procenta HDP, protože tohle číslo bude vykázané podle maastrichtských kritérií a bude v Eurostatu.
Druhý krok té manipulace je v tom, že oni těch svých 2,8 procenta bez obrany porovnávají s celkovými očekávanými schodky veřejných financí Evropské unie a dalších zemí. To je naprostá šílenost, co si dovolili udělat. To opravdu nemá obdoby.
Co se týče rozpočtu jako celku, tak my vidíme jen celková čísla. Stále nebyla zveřejněna dokumentace, takže máme otazníky třeba nad tím, jak jsou narozpočtované důchody. Jestli se počítá s tou řádnou valorizací, což by vycházelo na nějakých 300 korun měsíčně na důchodce, nebo tam je ten dvojnásobek, jak hlásal do světa ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka (ANO). To uvidíme, až bude zveřejněná kompletní dokumentace.
Sněmovna minulý týden přehlasovala prezidentovo veto zákona o rozpočtové odpovědnosti. Co se tím pro Česko mění a co to znamená do budoucna?
V zásadě se tím otevírají dveře pro bezuzdné zvyšování výdajů veřejných rozpočtů. Je otázka, jestli toho vláda bude skutečně chtít využít, ale už jen ta možnost, že nás nebudou limitovat žádné hranice, je nebezpečná. Pravidla obecně mají tu funkci, že kolíkují ještě bezpečné území. Pokud si je zrušíme, tak se vystavujeme tomu, že jediným korektivem budou finanční trhy. A to zpravidla nebývá úplně hezké.
Podle Národní rozpočtové rady současná vláda již rozpočtová pravidla porušila při sestavování rozpočtu na letošní rok. Proč tedy kabinet ta pravidla potřeboval změnit?
Současná vláda si zřejmě potrpí na nějaký právní formalismus. Vypnutí rozpočtových pravidel jí může dávat nějaký pocit určitého komfortu. Podstata se ale nemění. Možná je to ještě horší v tom, že pravidla nás mají nutit k nějakému chování. Když si pravidla uzpůsobíme, protože nám jsou nepohodlná, tak to znamená, že pokud nás bude tlačit bota, tak si vždy můžeme vzít větší, abychom ten pocit neměli. Ale ta podstata, že jdeme ve špatných botách, tam zůstává.
Projevila se už fiskální politika současné vlády na finančních trzích? Česko dlouhodobě platilo za zemi, která na nich má dobrý rating.
V současnosti lze pozorovat obecný trend růstu úrokových sazeb u vládních dluhopisů, čili Česko v tomto ohledu není nijak specifická země. Možná je pikantní, že například Velká Británie má momentálně na desetiletých vládních dluhopisech vyšší úroky než Česko. I okolní země jako Polsko nebo Maďarsko si půjčují dráž než my. Na druhé straně ale máme Slovensko, které má veřejné finance v ještě větším nepořádku než my, a i přesto si půjčuje o procentní bod laciněji, což může souviset s tím, že Slovensko je v eurozóně a ty úrokové sazby se odvíjejí od sazeb centrálních bank. Pro Slovensko je centrální bankou Evropská centrální banka, která má nižší sazby než Česká národní banka.
V tuhle chvíli ale nelze říct, že růst úrokových sazeb je daný nějakou rostoucí nedůvěrou finančních trhů v české veřejné finance. Pravidelně se potkáváme s různými skupinami investorů, kteří si ověřují, jestli situaci u nás čtou správně. Oni nám říkají, že pokud jsme bezpečně pod 3 procenty schodku HDP, tak to je v zásadě nijak nezneklidňuje.
Vládě chybí odvaha snižovat výdaje
Ministryně financí Alena Schillerová tvrdí, že pokud by měla rozpočet na příští rok skládat podle nyní už bývalých pravidel, tak by nebyla schopná vytvořit funkční rozpočet, protože schodek by mohl být pouze 150 miliard. Nemá v tom pravdu, nebo by schodek 150 miliard stačil?
Možné to samozřejmě je, ale chtělo by to politickou odvahu. Vzhledem k tomu, co současná vládní koalice před volbami naslibovala, tak chápu, že jí nyní může udržení veřejných financí v původních mantinelech připadat složité. Na druhou stranu to, že jsme měli mít v roce 2027 schodek veřejných financí 1,25 procenta HDP, není nic překvapivého. Tohle se do zákona o rozpočtové odpovědnosti dostalo v roce 2023, kdy se schvaloval ten tzv. konsolidační balíček, kde bylo přesně narýsováno, jak se mají schodky v jednotlivých letech snižovat, aby ten cílový stav v roce 2028 byl maximálně jedno procento HDP.
Konsolidace měla být zhruba půl procentního bodu ročně, což je řekněme 45 miliard. To není nic, co by se nedalo zvládnout. My jsme už dříve upozorňovali, že další konsolidace bude muset přijít právě v roce 2027 a dále, abychom se do těch schodků zpět k dlouhodobé udržitelnosti vešli. Čili není to žádné překvapení, a kdo trošku dával pozor, tak to musel vidět.
Vláda tvrdí, že na příští rok se ještě zadluží, ale pak začne konsolidovat. Vnímáte z její strany nějakou ochotu tak postupovat?
Zatím je vše jen na úrovni proklamací. Mohu jen říct, že nedává smysl, aby někdo, kdo tvrdí, že chce konsolidovat, hned v prvním roce, kdy rozpočet jde na jeho bedra, ten schodek dramaticky navyšoval s tím, že „pak teda budeme konsolidovat“. Když nedávno pan premiér řekl, že budeme konsolidovat, až dokončíme infrastrukturní investice, tak pro mě to znamená, že budeme konsolidovat, až naprší a uschne.
Vlády v Česku už nějakou dobu operují s pojmem „úniková doložka“. Minulý kabinet jí řešil obranu, současný do ní přidal další strategické investice, například na rozvoj infrastruktury. Co si pod ní představit?
Jde o to, že ty peníze nebudou započítávány do tzv. výdajových limitů, tedy absolutní částky, kterou může veřejný sektor a následně i státní rozpočet utratit. Například že všechno na obranu nad 2 procenta HDP se tam nepočítá, nebo nově, že můžeme utratit vlastně cokoli za dopravní infrastrukturu. Není tam ten výdajový limit, ale ve schodku státního rozpočtu se to objeví a finanční trhy to samozřejmě budou sledovat a samozřejmě je bude zajímat, proč se nám schodek v poměru k HDP v příštím roce zvýší.
Existují nějaká objektivní kritéria, podle kterých se ty výjimky stanovují? Nebo je to vyloženě politické rozhodnutí a mohou se tam objevit i například výdaje na školství nebo penze?
Mohou, protože je to opravdu politické rozhodnutí. My jsme tam tu první výjimku dali za minulé vlády na obranu. Vzhledem k bezpečnostní situaci i tomu, že jsme v NATO dlouhodobě černí pasažéři, to dává smysl. Teď tam máme i výjimku na dopravní infrastrukturu a říkáme, že to je strategická investice. To už ale zavání tím, že tam přesně přidáme i to vzdělávání, protože věda a výzkum jsou přece dlouhodobým motorem ekonomického růstu. Pak někdo může říct, že strategickou investicí je i zajištění sociálního smíru a budeme nad rámec zákonné valorizace zvyšovat důchody. Postupem času tam můžeme narvat cokoli, protože cokoli můžeme označit za strategickou investici. Jediným korektivem nakonec budou finanční trhy.
Dluhy ekonomický růst nenastartují
Ministryně financí také říká, že rostoucí dluh pokryje růst ekonomiky, že z „dluhů vyrosteme“. Je něco takového vůbec možné?
Čistě teoreticky ano, ale je třeba se dívat na kontext naší ekonomiky. Už nejsme chudá země. Patříme mezi 20 procent nejrozvinutějších zemí světa. Tenhle typ zemí roste pomaleji než chudší země, které ty vyspělé dohánějí.
Dále je důležité se dívat na to, jaká je aktuální fáze ekonomiky ve vztahu k produkčním možnostem. My jsme už řadu let na jejich hranici. Pokud stát pošle do ekonomiky nějaký silný výdajový impuls tím, že třeba bude chtít dostavět dálniční síť, tak to neznamená, že zrychlíme hospodářský růst. Už nemáme žádné volné zdroje, takže stát je bude vysávat ze soukromého sektoru. Například pracovní síla, která staví byty, se přesune, aby stavěla dálnice. V podstatě dojde jen k nějakému přeskupení zdrojů v ekonomice, ale výrazně silnějšího hospodářského růstu nedosáhneme.
Veřejný dluh České republiky k prosinci loňského roku činil 44,2 procenta HDP. Vláda tvrdí, že to zadlužení máme oproti ostatním zemím relativně nízké, takže prostor k dalšímu zadlužování máme. Existuje podle vás něco jako „přijatelná míra zadlužení“? A kam bychom se museli dostat, aby to už přijatelné nebylo?
Česká republika k tomu má dvě pravidla. Jedno vychází z našeho členství v EU, podle kterého by veřejný dluh neměl být vyšší než 60 procent HDP. V naší legislativě pak máme tu tzv. dluhovou brzdu, která je nastavena na 55 procent. To jsou hranice, které jsou praxí odzkoušené a ještě bezpečné. Neznamená to ale, že se země do nějakých problémů nemůže dostat i při daleko nižším zadlužení.
Finanční trhy se na všechny země nedívají stejně. Spojené státy mají zadlužení výrazně přes 100 procent HDP a jsou relativně v pohodě. Japonsko má přes 200 procent. Ale třeba Lotyšsko na začátku finanční krize před téměř 20 lety mělo zadlužení v jednotkách procent HDP a velice rychle vyskočilo na dvojciferné hodnoty. Finanční trhy sledují hlavně tu dynamiku a mohou pak začít panikařit.
My jsme do covidové krize vstupovali se zadlužením kolem 29 procent HDP a během čtyř let to vyskočilo přes 40 procent. Pokud si v našich veřejných financích neuděláme pořádek, tak se ty dluhy budou jen zvyšovat, byť asi pomaleji než v dobách covidu. V průběhu 30. let ale přijdou další výzvy, jako třeba demografické stárnutí, které budou tlačit dluh nahoru. I bez nich ale máme dlouhodobě neudržitelné veřejné finance. To, že máme zadlužení „jen“ 44 procent HDP, nás nemůže ukolébat.
Co se stane, až na tu dluhovou brzdu narazíme?
Vláda bude muset sestavit ten rozpočet tak, aby veřejné finance dostala zpátky pod 55 procent HDP. Čili vyrovnaný nebo přebytkový rozpočet.
Je to v našich podmínkách vůbec reálné?
To je otázka politické vůle a toho, co chtějí voliči, protože politické strany na ně reagují.
A hrozí státní bankrot?
Myslím si, že od toho jsme pořád poměrně daleko. Rozhodující je dynamika změny dluhu. Když se ale bavíme o veřejných financích, tak zadlužení celého světa je nejvyšší od napoleonských válek. To je signál, že finanční trhy si pravděpodobně začnou brzy velice pečlivě vybírat, kterým vládám půjčí a za jakých podmínek.
A jakou cestou se vláda může vydat, aby konsolidovala? Její představitelé hovoří o boji s šedou ekonomikou, snížení počtu některých státních zaměstnanců či nižší podpoře neziskových organizací. To jsou ale maximálně desítky miliard. My potřebujeme stovky.
Přesně tak. Obecné doporučení je, aby se konsolidace ze 2/3 dělala na výdajové straně a z 1/3 na příjmové straně. U příjmů je nejjednodušší způsob zvýšit daňové zatížení, nebo ho v našem případě alespoň vrátit před rok 2021, kdy došlo k dramatickému snížení zdanění fyzických osob. To je koule na noze, kterou s sebou vláčíme dodnes.
Na straně výdajů pak jde o to, aby některé nerostly tak rychle. Tady je trochu na vině i předchozí vláda Petra Fialy (ODS), která do výdajové strany vložila tři automatické valorizace. Původně jsme měli automatické valorizace pouze u penzí. Od roku 2024 je ale máme i u obrany a na platby státu za tzv. státní pojištěnce u zdravotního pojištění. Třetí dodatečný automat je ten příslib, že platy učitelů budou alespoň 130 procent průměrné mzdy. To jsou čtyři největší výdajové položky v našich veřejných financích. A pokud je máme zautomatizovány, tak nad nimi ztrácíme kontrolu. Jakýkoli krok zpět potom bude politicky velmi náročný.
Probuďme se z covidové letargie
Myslíte, že ta konsolidace je úkol pro další vládu, když se zatím nezdá, že ta současná k ní přistoupí?
Vychází mi z toho, že se pořád budeme točit v kruhu. Přijde vláda, která finance nějakým způsobem začne konsolidovat, což samozřejmě je bolestivé, byť méně, než by bylo, pokud by to nechala vyhnít. Pak přijde další vláda, která řekne, že konsolidace byla zbytečná, a zase veřejným financím trochu pustí žilou. Takhle je to pořád. Nechci znovu strašit finančními trhy, ale byl bych rád, kdyby se naše společnost probudila z covidové letargie a uvědomila si, že tady končí sranda.
Má stát ještě nějaké rezervy, kdyby přišla další podobná krize?
Nemá. Stát je nemá, ani když se ekonomice daří. Přirovnám to k domácnosti: My si půjčujeme na složenky a vůbec nemyslíme na to, že se nám může rozbít pračka nebo nám může začít zatékat do domu. Když přijde krize, tak si budeme muset půjčit o to víc. A pak je otázka, jak to budeme schopni zvládnout a za jakých podmínek nám věřitelé budou ochotni půjčovat.
Národní rozpočtová rada je dnes v docela zvláštní pozici. Ještě za minulé vlády vás Alena Schillerová používala jako jakýsi klacek na vládu. Teď, když se role ve Sněmovně obrátily, tak začíná zpochybňovat vaši nezávislost. Jak se vám na to dívá?
To je takový standardní politický kolorit. Kdo je ve vládě, tak zpravidla nemá rád instituce, které se mu koukají pod ruce a říkají, že hraje v rozporu s pravidly. Na druhou stranu přesně takové instituce jsou v oblibě u opozice. Takže pro nás to není úplně překvapení. Občas samozřejmě připomeneme, že jsme tvrdě kritizovali i minulou vládu, když hrála v rozporu s pravidly. To už je ale otázka osobní integrity toho člověka.