Bankovnictví, 23.1. 2025 – celý článek včetně grafiky k náhledu v PDF zde.
Uspořádání světové ekonomiky čeká v novém roce pravděpodobně zásadní změna. Spojené státy americké se chystají výrazně zvýšit cla na čínské i evropské zboží a udělat nejen rétoricky z mezinárodního obchodu hru s nulovým součtem. Hru, ve které jeden vítězí, když druhý prohrává.
To je opakem základní teze mainstreamové ekonomie, která říká, že je to mezinárodní směna a dělba práce, jež vede k prosperitě všech. Právě takový model uspořádání světového hospodářství nám přinesl v posledních 30 letech nevídaný ekonomický rozmach a struktura naší ekonomiky je do jisté míry na modelu otevřených obchodních hranic postavena. K tomu si přičtěme marasmus evropské autobranže, na které byl již zmíněný rozkvět nejen české ekonomiky taktéž do velké míry postaven. Čínští výrobci dnes za mohutné finanční podpory vládnoucí strany začínají dominovat na poli elektromobility, v odvětví, na kterém se Evropská unie rozhodla postavit budoucnost osobní dopravy poté, co politicky zavrhla spalovací motor jako technologii minulosti. Čína je připravena zaplavit evropský trh svými levnými vozidly a EU přistupuje k vyšším clům vůči své konkurenci. Ať si o clech, novém americkém prezidentovi nebo elektromobilitě myslíte cokoliv, Evropa z tohoto trojboje dle mého již nemůže vyjít jako vítěz a bude tahat za kratší konec provazu. A když říkám Evropa, myslím Německo. A když říkám Německo, myslím Česko.
V hodnocení a výhledu našich veřejných financí i makroekonomického vývoje musíme na jedné straně rozlišovat krátký horizont jednoho či dvou let a na straně druhé systémové trendy týkající se delšího období. Optikou současnosti si vedeme vcelku dobře, a to nejen v kontextu skupiny zemí, do které v rámci evropského makra patříme. Veřejné finance se podařilo stabilizovat a stav veřejných rozpočtů v současné chvíli rozhodně nepatří mezi naše hlavní problémy. Dluh se ustálil na hodnotě okolo 45 % HDP a deficit by druhý rok v řadě neměl překročit tříprocentní maastrichtské kritérium. Inflace se bude pohybovat okolo svého 2% cíle, mzdy a platy by měly v průměru růst o 6 %. Ekonomika by měla růst o více než 2 % a to vše při stále nejnižší míře nezaměstnanosti v EU.
Skutečnost, že veřejným financím se zatím daří postupně vybírat nejprudší zatáčku a dnes jsou na cestě k bezpečné zóně ale neznamená, že tomu tak musí být i nadále. K zachování „statu quo“ by však mělo stačit sednout si na ruce, jinými slovy dodržovat rozpočtová pravidla, ponechat provedené parametrické úpravy důchodového systému a nerušit již jednou přijatá bolestivá konsolidační opatření. Dlouhodobým úskalím veřejných financí bude zejména demografická změna české populace, jež se promítne do vyšší nákladnosti systému sociálních služeb nebo zdravotní péče, a dále nezbytnost vyšších investiční výdajů v oblasti energetiky a dopravní infrastruktury. Ačkoliv se může zdát, že tyto záležitosti jsou během na dlouhou trať a souvisí s rokem 2025 jen pramálo, opak je pravdou. Jsme v roce sněmovních voleb a již letos uslyšíme hlavní teze a plány našich budoucích zákonodárců. Konkrétní návrhy jednotlivých stran bychom proto měli bedlivě sledovat, nejlépe s kalkulačkou v ruce. Největší krátkodobou i dlouhodobou výzvou tuzemského hospodářství je a bude probíhající deindustrializace Evropy. Průmyslová produkce Německa byla v roce 2023 jen nepatrně vyšší, než byla v roce 2018 a přidaná hodnota tamního průmyslu je zhruba na úrovni onoho roku. Jen těžko si lze v tomto kontextu představit silný hospodářský růst Česka, země, kde průmysl tvoří čtvrtinu přidané hodnoty celé ekonomiky, což je nejvíce v celé EU. Obzvláště vezmeme-li v potaz, že český průmysl je dodavatelem německé industrie, jejíž výkon a výhled byl zmíněn na řádcích výše. Česká ekonomika pravděpodobně přišla o všechny předpoklady umožňující zvyšování životní úrovně střední třídy při zachování současné struktury naší ekonomiky (levné energie, průmyslový německý motor, odbourávání překážek v mezinárodním obchodu). Tomu budiž důkazem i krok ČNB, která od léta minulého roku snížila hodnotu dlouhodobého růstu potenciálního produktu ve svém modelu s odkazem na vývoj průmyslových odvětví v Česku a Německu od roku 2016[1]. Pokud letošní předčasné německé volby nepovedou ke změně paradigmatu a otočce o 180 stupňů na poli energetiky, průmyslové výroby a dekarbonizačních cílů, pak je otázkou, zda je takto velký podíl průmyslu v Česku slučitelný s výraznějším hospodářským růstem. V kontextu makroekonomického vývoje v delším horizontu proto považuji německé volby za mnohem důležitější než ty české.
[1] ČNB (2024): Zpomalení růstu dlouhodobého potenciálu české ekonomiky