Hospodářské noviny, 19. ledna 2023 – celý komentář také na webu Hospodářských novin zde. Autorem komentáře je Petr Musil, člen Národní rozpočtové rady.
Státní rozpočet je hlavní nástroj vlády při prosazování její fiskální politiky a mají se v něm zrcadlit nejen priority konkrétního kabinetu. Má ovšem působit také jako ekonomický stabilizátor. A to se neděje.
Již mnoho let jsme ale svědky procesu, na jehož konci bychom veřejné finance s klidem mohli svěřit do rukou C(R)ML, tedy centrálního (rozpočtového) mozku lidstva (fanoušci Návštěvníků mi tuto úpravu, doufejme, odpustí). Na jedné straně zaznívají poměrně racionální argumenty, že z důchodů či rodičovského příspěvku (a dalších sociálních výdajů) se nesmí dělat politikum. Na straně druhé se ale z veřejných výdajů ve stále větší míře stává jen suchá bilance příjmů a výdajů, která přestává plnit své základní funkce. Měli bychom si připomenout, jaké funkce to vlastně jsou. Jakou roli mají vlastně veřejné finance v hospodářství hrát.
Automatická valorizace důchodů, plateb zdravotního pojištění za státní pojištěnce, slev na dani z příjmů nebo rodičovského příspěvku. To vše jsou prvky, které již přímo ovlivňují příjmovou a výdajovou stranu státního rozpočtu, nebo o nich alespoň čas od času slyšíme v rámci politických debat.
Přičemž platí, že fiskální politice jsou tradičně přiřazovány tři základní funkce: alokační, přerozdělovací, stabilizační. Do první skupiny patří zejména zajišťování produkce veřejných statků či služeb. Jde o zboží, které má takové vlastnosti, že soukromý sektor zpravidla nemá ziskovou motivaci k jeho uvedení na trh. Neexistuje například dostatečně efektivní způsob, jak vymoci od „kupujících“ platby za užití silnic, služeb armády nebo hasičů. Stát naproti tomu dokáže relativně levně vybrat daně, z nichž veřejné statky a služby financuje.
V rámci redistribuční neboli přerozdělovací funkce je cílem státu zmírňovat sociální tvrdosti, ke kterým by zřejmě docházelo v případě, že by rozdělování příjmů zůstalo výlučně na trhu. Jinak řečeno stát se svou sociální politikou má postarat o lidi, kteří nejsou objektivně schopni se o sebe postarat vlastními silami.
A konečně stabilizační funkce veřejných financí spočívá v působení na poptávkovou stranu ekonomiky tak, aby se v ideálním případě nestřídala období hlubokých recesí nebo naopak příliš robustních expanzí.
Jakkoli to zní banálně, školometsky nebo učebnicově, toto jsou jediné legitimní funkce veřejných financí v hospodářství. Je pak již politickou otázkou, na kterou z nich vládnoucí garnitura bude klást důraz a v jaké míře bude chtít z pozice státu do ekonomiky zasahovat.
Naopak je zcela v rozporu se samotnou podstatou fiskální, potažmo hospodářské politiky zmíněné funkce upozaďovat. V historii samostatné České republiky bychom našli jen málo vlád, které fiskální politiku používaly jako prostředek pro stabilizaci hospodářství, alokaci prostředků z vybraných daní do zajištění výlučně veřejných statků a služeb nebo pro správně prováděnou sociální politiku.
Fiskální politika se časem změnila v pouhou politiku rozpočtovou, tedy jakési mechanické přesouvání daňových příjmů směrem k výdajům, o kterých je z drtivé většiny rozhodnuto předem. Podle materiálu ministerstva financí Státní rozpočet 2022 v kostce činí podíl mandatorních a kvazimandatorních výdajů asi 84 procent z celkových rozpočtových výdajů. V roce 1995 jejich podíl dosahoval jen asi dvou třetin.
Do této situace, neřkuli pasti, jsme se dostali také kvůli instalování a nastavování nejrůznějších valorizačních automatů do našich veřejných financí. Ambicí ministerstva financí, respektive vlády (a to jakékoli bez výjimky) by mělo být tento trend zvrátit. A bylo by opravdu velice žádoucí, aby získala konkrétní podobu v návrhu státního rozpočtu už na rok 2024. Pokud se totiž dostaneme do situace, že veškeré rozpočtové výdaje budou mandatorní, můžeme jeho otěže bez okolků předat do rukou onoho CRML (centrálního rozpočtového mozku lidstva).