Reflex, 10.09.2026 – rozhovor s Mojmírem Hamplem, předsedou NRR, str. 28, 29, 30, 31, 32, 34.
Ministryně financí Alena Schillerová předložila návrh státního rozpočtu na rok 2027 s deficitem 389 miliard korun, který je větší, než se očekávalo. Co byste mu nejvíce vytkl?
Když to řeknu zjednodušeně, tak nejvíc mu jako zástupce Národní rozpočtové rady vytýkám, že předstírá, že se k hubnutí dostaneme tak, že nejdřív ztloustneme. To nepřijme žádný dietolog a stěží to přijme i ekonom.
Schillerová obviňuje předchozí vládu z údajného rozvrácení veřejných financí, a proto prý nemůže jinak. Národní rozpočtová rada rovněž kritizovala rozpočtovou politiku minulé vlády, nelze jí upřít objektivitu. Jak vidíte vaši roli v praxi?
Paní doktorka Schillerová byla velmi věrná čtenářka našich stanovisek v opozici. Velmi z nich čerpala a já osobně si myslím, že velká část věcí, které byly Zbyňku Stanjurovi vyčítány, byla postavena na našich zjištěních, ne na zjištění tehdejší opozice. My máme nepříjemnou roli, a to si nestěžuji, jen konstatuji, že nás má vždycky raději opozice než vláda. Po volbách se to vždy otočí. I teď, jako v minulém období, za námi chodí zástupci vlády i opozice a chtějí něco vysvětlit nebo poptávají nějaká čísla. My jsme zcela otevření a každému řekneme vždycky totéž. To je definice naší role. Rozhodčí to má těžké, protože se vždycky najde jeden tým, který má pocit, že to píská proti němu.
V čem se liší přístupy obou vlád?
Myslím si, že rozpočet, jak je teď sestaven, netrpí neduhem, že by měl v nějaké položce nadhodnocené příjmy. Jak to bude s férovostí rozpočtování výdajů, ještě uvidíme. Jsou tam tři velké položky, o nichž bude ještě vláda rozhodovat. Je to valorizace penzí, valorizace plateb za státní pojištěnce a platy ve veřejném sektoru. Počkejme si, nicméně bych viděl jeden fundamentální rozdíl. Řeknu to na příkladu filmu Konference ve Wannsee. Děj filmu je o tom, jak se vedení třetí říše, organizované Heydrichem, schází ve Wannsee, aby vymyslelo koncept konečného řešení židovské otázky. Mě na tom filmu velmi zaujalo, jak jeden z pohlavárů říká, že hlavně musí být všechno podle říšského práva. Na tom je vidět, že pokud je něco v souladu s právem, ještě nutně to nemusí znamenat, že je vše věcně v pořádku. Vždycky srovnávám Konferenci ve Wannsee a legální řešení něčeho neobhajitelného versus Churchillovo – podle práva asi neobhajitelné – bombardování některých německých měst.
Jak to převést do současné situace?
Fór je v tom, na kterou stranu tlačíte. Jestli na stranu ozdravování veřejných financí, nebo jejich zhoršování. My jsme věděli, že dilema, jež nás čeká, je mezi někým, kdo chce ozdravovat veřejné finance a dělá to někdy nečestnými metodami, a tím, kdo vše bude mít právně v pořádku, ale půjde směrem ke zvyšování dluhu. To je špatné dilema, protože my pořád plédujeme za ozdravování veřejných financí, a ještě právně čistě podle rozpočtových pravidel. Nelehce se mi to proto hodnotí s jednou výjimkou, že jsme byli překvapeni, jak manipulativním způsobem paní doktorka Schillerová informovala veřejnost o plánovaném schodku rozpočtu v poměru k HDP. Když už chci mít všechno právně čisté, ať to také čistě komunikuji. To byl evidentní faul a my jsme ho okamžitě zapískali. Takhle se postupovat nedá.
Ministryně Schillerová říká, že deficit dosáhne 2,8 procenta HDP, ale objevují se kritické hlasy, že je to jinak. Co tedy platí?
Je to jinak. Reálné číslo je 3,5 procenta HDP podle samotného ministerstva financí. Tím pádem je možné jednoznačně konstatovat, že vláda opustila i poslední slib týkající se veřejných financí. V programovém prohlášení má napsáno, že se bude snažit držet veřejné finance blízko vyrovnaných hodnot a v každém případě bezpečně pod třemi procenty HDP. V tuto chvíli je jasné, že je nebezpečně nad třemi procenty.
Kde se vzalo číslo 2,8?
Paní doktorka Schillerová odečetla sedm desetin procenta tzv. evropské únikové doložky na obranu. Evropská komise nám jen slíbila, že nás za tuto částku nebude sankcionovat. V deficitu ale samozřejmě to číslo je. Nelze srovnávat, což dnes dělá ministerstvo financí, očištěné číslo za Českou republiku s deficity v Německu, Polsku či Rakousku, které očištěné nejsou. Férové číslo je 3,5, a my máme dokonce pocit, že je ještě o něco výš. Říct 2,8 jen proto, abychom nevypadali, že jsme opustili původní slib, je čistokrevná komunikační manipulace.
SPD a Motoristé se najednou vzpouzejí, že je rozpočet extrémně zadlužující. Vláda ho musí schválit do konce září. Může se ještě nějak zásadněji změnit?
Určitě může, nicméně by to musela být změna základu, podstaty rozpočtu. Jinými slovy by museli říct, že všechno, co dosud dělali při přípravě rozpočtu, byl omyl. Tím je také řečeno, jak pravděpodobné to vidím.
To by ovšem bylo na demisi ministryně Schillerové…
Já bych se ještě rád nechal příjemně překvapit.
Dá se kvantifikovat, jaký by byl v dané konstelaci ještě únosný schodek?
Muselo by dojít ke zpětvzetí některých věcí, jež už vláda veřejně řekla. Například u penzí by se musela striktně držet nízká zákonná valorizace 300 korun, která má logiku, protože je nízká inflace. Nesměli bychom do zdravotnictví, které je dvakrát dražší než před šesti lety, během příštích čtyř let pumpovat dalších 100 miliard korun. Nemohly by se tak masívně zvyšovat platby za státní pojištěnce.
Bez reformních zásahů…
Mě baví komentáře některých politiků, že nejdříve do systému nalijeme peníze a pak budeme reformovat. Takhle to nefunguje, vždycky musí být ve veřejném sektoru rozpočtové omezení. Dále musí být velmi umírněné zvýšení platů ve veřejném sektoru.
Ve hře je devět procent…
Přesně, ale zatím neznáme konečný detail. Za veřejný sektor se bavíme o desítkách miliard korun. Vláda by se musela například rozhodnout, že nebude zvyšovat počet státních zaměstnanců. Chce přijmout 1500 vojáků, 1500 policistů a školní psychology, a o to by měla snižovat počty zaměstnanců jinde.
Schillerová přesto tvrdí, že schodky teď snižovat nelze. Můžeme najít nějaký vzor v zahraničí, kde vlády dokázaly konsolidovat veřejné finance?
Nejprve předesílám jednu věc. Rozpočtová rada veřejně říká minimálně od konsolidačního balíčku minulé vlády, že rozpočet na rok 2027 by byl nesestavitelný bez dodatečné konsolidace. Bohužel si z toho dnes někteří vládní politici berou jen první část věty, protože jim vyhovuje, a začali opakovat: Vidíte, rozpočtová rada taky říká, že rozpočet na rok 2027 byl nesestavitelný. To je totální dezinterpretace toho, co říkáme. To je jako rozdíl mezi větou „pacient zemře“ a větou „pacient zemře, pokud se nebude léčit“. My jsme to od začátku říkali celé, že rozpočet na rok 2027 bude sestavitelný jen po přijetí dalších konsolidačních opatření. Absolutně odmítám interpretaci, že my jsme taky říkali, že se rozpočet sestavit vůbec nedá. Nedá, pokud nezařídím zvýšení příjmů nebo razantní snížení výdajů. Tím pádem musím odmítnout, že se s veřejnými rozpočty nedá nic dělat. Nedá se nic dělat, pokud dramaticky zvyšujete výdaje a neodpovídá tomu tempo příjmů, kdy výdaje rostou dvojnásobně rychleji než příjmy. Není to ale přírodní katastrofa nebo jev, který spadl shora. Je to o rozhodnutí. Pokud s tím nechcete nic dělat, potom říkáte: fajn, jediné co můžeme, je rozhazovat cizí peníze na dluh. To není žádné umění, to umí každý.
Oni se bojí dělat nepopulární, ale potřebné kroky. Proto populisticky říkají, že to nejde…
Proto říkám, že ve veřejných financích nemá slovo „nejde“ žádný význam, jde jen o rozhodnutí. Ptal jste se na jiné země. My nejsme v ekonomicky šokující situaci a nemusíme hledat příklady jinde. Stačí jen pokračovat v ozdravování veřejných financí, tak jak jsme měli namalovanou dráhu řadu let. Ekonomika nemá vysokou nezaměstnanost, má relativně slušnou inflaci a relativně slušný hospodářský růst.
Dodnes slýcháme zvěsti o „zničené zemi“…
Tady není žádná katastrofa, jak někdo vykresluje. Kdybych vybíral příklady, tak absolutně odmítám volbu zemí, které se kácejí pod dluhovým břemenem a nejsou už schopny fungovat. Vidíte, jak dnes vypadá předvolební debata před prezidentskými volbami ve Francii. Je to jen o tom, co budou dělat s dluhem nad sto procent HDP. Padají přitom neskutečné návrhy od obou vážných kandidátů, ať už od Le Penové, že dluh bude muset vyřešit Evropská centrální banka, nebo extrémní od Mélenchona, který říká, že se dluhy zkrátka škrtnou a žádné státní dluhopisy nebudou. To jsou důsledky, když se dluhy na začátku rozjedou příliš a nejsou pod kontrolou.
Jaká je tedy naše pozice?
My máme mít ambici být vzorem pro ostatní, jako jsme byli minimálně v regionu střední a východní Evropy. Dlouho jsme byli vnímáni jako vzorová země. Zůstaňme proto dál v kategorii zemí, jež tento problém nemají a nepotřebují ho řešit. Dánsko, Švédsko, Pobaltí… To jsou země, které jsou schopny zvyšovat výdaje na obranu, a přitom pořád drží deficity v rozumných mezích. Máme patřit mezi typicky protestantské země, kde jsme vždycky byli, nebo mezi země, které jsou schopny financovat nové priority bez toho, aby se neúměrně zadlužovaly. Česko tam samozřejmě může být také. Opakuji, je to jen otázka rozhodnutí.
Zjednodušeně řečeno, je to volba mezi severem a jihem Evropy…
Jeden ministr financí mi říkal větu, kterou považuji za přesnou. Se sociálně demokratickým švédským ministrem financí se často domluvím snáz než s lidoveckým nebo konzervativním ministrem z Itálie nebo ze Španělska. Dokonalé. My nemáme v žádném případě vypadávat z klubu zemí, které jsou bezproblémové a o nichž si všichni myslí, že zůstanou bezproblémové.
Pojďme ke konkrétním dopadům návrhu rozpočtu. Mohl by se projevit třeba v dražších hypotékách, jak někdo varuje?
V každém případě je jasné, že jakékoli excesívní zadlužování státu jde proti trendu snižování úrokových sazeb České národní banky. Jiná věc je, že se už k mimořádně nízkým předcovidovým sazbám nevrátíme. Sazby se dostaly na normálnější úroveň díky tomu, že zadlužení v řadě zemí vyspělého světa roste – typicky anglosaský svět, Japonsko i eurozóna. Okolo nás jsou země, které spadly do evropské procedury nadměrného deficitu, prakticky každá je na trestné lavici. Polsko, Maďarsko, Slovensko, Rakousko… Blíží se tam i Německo, jež se rozhodlo odbrzdit a přestat být pojistkou proti předlužování pro celou EU. V této situaci musíme třikrát víc vážit, jestli uděláme dodatečný dluh tím, že ho budeme financovat za vyšších sazeb mnohem nákladněji. Znamenalo by to horší podmínky pro financování celého soukromého sektoru, nejen hypoték. Kromě vnějších faktorů teď přidáváme vnitřní důvody, které nejsou nutné.
Jak se může výhledově projevit pohled ratingových agentur?
Tady je to zrádné, protože problémy se neprojeví hned. My jsme od toho, abychom sledovali trendy, a teď otáčíme trend na špatnou stranu. Jako u doktora. Když vám řekne, že jste ze dne na den razantně změnil životní styl, přestal jste cvičit a začal pít pivo, slivovici, a k tomu jíte bůček, tak druhý či třetí den se ještě nic nestane. Zásadně jste ale změnil životní styl a zvýšil tak riziko infarktu. To teď děláme. A rozpočtová rada je tu od toho, aby ordinovala prevenci infarktu. Bude to horší v okamžiku, kdy se dluhový parní válec rozjede z kopce, to se zastavuje hodně špatně.
Kam by mohl takový parní válec dojet?
Známe odstrašující příklady předlužených zemí. Španělsko je v rozpočtovém provizóriu od roku 2023. Francie neřeší nic jiného než neudržitelný deficit a dluh. V Itálii neřeší celá politická elita nic jiného celá léta. To jsou konce, do kterých se nechceme dostat. Snížení ratingu u nás nehrozí zítra, ale pokud se dostaneme do procedury nadměrných deficitů, což můžeme klidně za rok a půl nebo za dva roky, budeme se z dluhového problému vyhrabávat velmi těžko.
Pravda je, že Česko zatím není zadluženo tak jako většina zemí EU…
Je to výhoda a mělo by to tak zůstat. Chtěl bych ale říct, a Češi to možná nevědí, že od transformace v devadesátých letech zažíváme s jednou výjimkou permanentní zvyšování ratingu. To je neuvěřitelný trend. Pořád stoupáme na žebříčku dobrých dlužníků, a to do té míry, že jsme už zmiňovanou Francii předběhli. To je hodnota sama o sobě, jestli vůbec máme schopnost spravovat svoji zemi. Když dnes tolik lidí říká, že Češi mají mít vlastní suverenitu, tak základem suverenity je mít pod kontrolou vlastní peněženku. Když to řeknu úplně natvrdo, mě signál ze strany ratingové agentury netrápí. My musíme vědět, a taky víme, o domácí fiskální politice víc než zahraniční ratingová agentura. Když zareagují oni, je už pozdě a tomu chceme předcházet.
Nejsou podstatnější trendy?
Jasně. Dnes jdeme od toho, že dosavadní trend byť klopotného snižování schodků razantně otáčíme. Dokonce do té míry, že budeme mít strukturální schodek větší než v covidových letech. Bývám málokdy překvapen, ale tohle je pro mě velké překvapení.
Vláda tvrdí, že se chce z rostoucích dluhů proinvestovat. Mohou investice skutečně výrazněji urychlit ekonomický růst?
Na to mám jednoduchou odpověď. S ničím takovým vláda na celé své období vůbec nepočítá. Celý fiskálně-strukturální plán, což je hlavní cestovní mapa hospodářské a rozpočtové politiky vlády, je postavený na tom, že zázračná tempa růstu nebudou. Porosteme kolem dvou procent ročně až do roku 2030. Je to jen rétorika. Nic takového v číslech ministerstva financí není, vláda s tím nepočítá a nic takového neříká ani Evropské komisi.
Dalším zdrojem nových příjmů jsou podle ministryně Schillerové desítky miliard korun ze šedé ekonomiky. Je to reálné?
Ne.
Z jakého důvodu?
Problém této debaty spočívá v tom, že lidem často, ale i těm, kteří rozhodují, nedocházejí proporce. My máme problém v řádu stovek miliard korun, zatímco u všech opatření v tzv. malých daních – tiché víno, kratom nebo třeba zvýšení spotřební daně na tabák – se vcelku bavíme o jednotkách miliard. Pokud se podíváme na šedou ekonomiku, vždycky je fajn udělat maximum pro řádný výběr daní, ale podívejte se na EET. Očekávaný odhad výnosu je 14 miliard, jenže polovinu z toho už vláda utratila v návrhu rozpočtu na příští rok tím, že znovu zavádí zrušené slevy, to znamená školkovné, slevy pro studenty a podobně. Reálný výnos EET je zhruba šest miliard, což se ani řádově neblíží řešenému problému. Můžeme použít příměr, že vám na běžný chod domácnosti chybějí měsíčně dva tisíce a našel jste úsporu nebo nový příjem dvacet korun.
Vláda tvrdí, že teď bude zvyšovat schodek a ve volebním roce 2029 bude konsolidovat veřejné finance. Dá se tomu věřit?
Jako zkušený pozorovatel politického provozu mohu říct, že o tom mám závažné pochybnosti. Přesně proto se uvolňovala rozpočtová pravidla, která nebyla určena pro rok 2027, ale budou se hodit pro další roky.
Premiér Babiš prohlásil, že se bude konsolidovat až po dokončení dopravní sítě a výstavbě nových nemocnic. To není otázka jednoho volebního období. Jak to zapadá do sofistikované debaty o veřejných financích?
Výrok pana premiéra jsem slyšel, a protože máme ostré uši, bereme ho vážně, protože si upřímně myslím, že inženýr Babiš má mnohem větší vliv na sestavování rozpočtu než paní doktorka Schillerová. Mám na mysli klíč, jenž se jmenuje velikost výdajů a deficitu. Bereme to vážněji, než kdyby to řekla ministryně financí. To je také odpověď na otázku, jak „tvrdá“ bude konsolidace v roce 2029.
Národní rozpočtová rada patřila mezi kritiky zákona uvolňujícího rozpočtová pravidla, který vetoval prezident Petr Pavel. Podepsal jste výzvu dvaceti ekonomů, ať sněmovna tento zákon nepřijímá. Můžete zopakovat hlavní výhrady?
Námitek byla celá řada, ale ta nejzásadnější, kterou jsme říkali jako rozpočtová rada už v dubnu a za níž stojím i já osobně jako ekonom a jako člověk, že tento balíček pravidel v součtu znamená, že teoreticky neexistuje žádný limit, co smí vláda každý rok utratit. To je samotná podstata fiskálních pravidel, která jsou postavena na tom, že vláda vždycky musí mít nějaké omezení, co může utratit. Říkali jsme, že je dobře, že nějaká pravidla máme, je dobře, abychom je udrželi, a je špatně je uvolnit tím způsobem, jako byste na hřišti umazal čáry a už vůbec nevíte, kde je ofsajd. Znamená to jen otevřený prostor pro vládu, aby podobné rozpočty sestavovala i v dalších letech, což původní pravidla neumožňovala.
Mohla vláda udělat s rozpočtem na příští rok něco jiného bez rušení těchto pravidel?
Pro příští rok by paradoxně úplně stačilo mít jen harmonizaci s evropskými pravidly, protože byla měkčí než národní. Rozpočet by prošel bez výraznější kritiky a soulad s harmonizací EU navrhovala už minulá vláda. Současný kabinet však chce nejen harmonizovat, ale i uvolňovat.
O tom vůbec nemluví. Jaký by byl rozdíl v případě harmonizace?
Kdybychom jen harmonizovali, mohl by se schodek na příští rok pohybovat někde nad 300 miliardami korun. Zdůrazňuji však, že dráha snižování schodku byla od roku 2024 známá. Všechno šlo transparentně spočítat, každý dlouho dopředu věděl, jak vypadá rok 2027. Přesně proto jsme už v roce 2025 říkali, že rok 2026 se bude sestavovat špatně a rok 2027 bez dodatečných příjmů a řezů do výdajů nesestavíme vůbec.
Podařilo se aspoň něco v „zadlužovací“ novele zvrátit?
Jedna věc z původního návrhu vypadla. Byla to možnost sestavovat rozpočet bez jakýchkoli fiskálních pravidel, pokud bude vládě vrácen sněmovnou v prvním čtení. Tohle bylo už moc i na některé vládní poslance.
Premiér Babiš ovšem prohlašoval, že se rozpočtová pravidla měnit nebudou.
Říkal, že nebudeme zvyšovat schodek, nebudeme měnit pravidla, budeme se držet pod třemi procenty HDP. Proto znovu opakuji, že návrh rozpočtu vysílá jeden strašně silný signál. Hned ve svém prvním vlastním rozpočtu vláda popírá, co má v programovém prohlášení. Proto je také marný boj paní doktorky Schillerové obhajovat 2,8 procenta HDP. Nedá se to ustát.