V rámci evaluace dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí je klíčovou oblastí vyhodnocování stability důchodového systému (viz Zpráva o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí z července 2021, kapitola 4.1). Základní metodika projekce důchodového systému byla popsána v podkladové studii ÚNRR (2019): Projekce důchodového systému, ve které byl mj. podrobně popsán způsob projekce počtu starobních, invalidních i pozůstalostních důchodců v návaznosti na demografickou projekci ČSÚ i na prodlužování důchodového věku jak u mužů, tak u žen. Součástí projekce je rovněž předpověď vývoje průměrného starobního důchodu, přičemž výše ostatních typů důchodů je na průměrný starobní důchod navázána.
Klíčovým parametrem pro určení průměrného důchodu je tzv. náhradový poměr, který představuje podíl průměrné výše důchodu k průměrné hrubé mzdě.
Dosavadní způsob výpočtu náhradového poměru vychází z odlišení nově přiznaných starobních důchodů a důchodů přiznaných v minulosti. Na ty je aplikováno standardní valorizační schéma (plná valorizace podle inflace a poloviční valorizace podle růstu reálné mzdy). Při dosavadním způsobu určení náhradového poměru se implicitně předpokládá, že všichni důchodci pobírají stejný důchod. Tento předpoklad je ale problematický při posuzování tzv. mezigenerační solidarity, které vychází z prostředků vyplacených jednotlivým generacím. Stávající „agregovaný“ způsob výpočtu náhradového poměru také komplikuje možnost do výpočtu promítnout některé změny ve vyplácení důchodů, jakými je například zavedení tzv. „výchovného“ (zvýšení starobního důchodu za 1 vychované dítě o částku 500 Kč měsíčně od 1. ledna 2023), nebo zvýšení důchodů při dosažení určitého věku (dle § 67a odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Zákona“) zvýšení důchodu o 1000 Kč při dosažení 85 let, o 2000 Kč při dosažení 100 let).
V této studii popisujeme úpravu způsobu výpočtu náhradového poměru, tak aby umožnila lepším způsobem odlišit výši důchodu podle věku. Tato studie je členěna následovně. V první kapitole si představíme přístup k určení náhradového poměru, který byl používán v našich projekcích doposud. Následující kapitola prezentuje údaje o věkové struktuře důchodů a počtu důchodců, která je výchozí informací pro nový způsob určení náhradového poměru. Třetí část se zabývá popisem způsobu výpočtu náhradového poměru podle nové metodiky, která je založena na udržení informace o věkové struktuře důchodu. Ve čtvrté kapitole pak ilustrujeme výsledky provedených simulací – jednak srovnáváme s výsledky dle původní metodiky, jednak prezentujeme projektované křivky věkové struktury náhradových poměrů.