newstream.cz, 27.08.2026 – celý rozhovor s Mojmírem Hamplem, předsedou NRR, na webu newstream.cz.
Vládní koalice přehlasovala ve Sněmovně veto prezidenta Petra Pavla o zákonu o rozpočtové odpovědnosti. Kabinet tak bude moci překročit výdaje dané zákonem. „Vláda deklaruje, že chce utrácet víc, než co ekonomika dokáže vytvořit. Je to negativní signál,“ říká ekonom Mojmír Hampl, šéf Národní rozpočtové rady.
Sněmovna aktuálně přehlasovala veto prezidenta Pavla o zákonu o rozpočtové odpovědnosti. Co se přehlasováním tohoto veta, tedy rozvolněním rozpočtových pravidel, změní pro Česko?
Mění se hodně. Naše národní fiskální pravidla byla přísnější než ta evropská. My se nyní přepínáme do módu, kdy by naše pravidla mohla být na evropské úrovni. Ale ne, my jdeme rovnou do módu, kdy naše národní pravidla jsou výrazně volnější než ta evropská. Při jejich maximálním využití dokonce tato pravidla přestávají existovat. Velmi významnou změnou je maximální výdajový limit. Prakticky přestává existovat. To je největší změna, a říkáme, že je to od covidu.
Začátkem letošního roku si vláda nechala schválit deficit rozpočtu ve výši 310 miliard korun. Což bylo porušení zákona o rozpočtové odpovědnosti. Tím vlastně porušila zákon…
Ano. Překročila maximální výdajový strop. Utrácí o více než šedesát miliard korun více, než jí pravidla umožňují.
Jak je možné, že vláda porušuje zákon beztrestně, zatímco běžný občan, kdyby porušil zákon, tak půjde do vězení…
V právním řádu jsou dvě normy stejné právní síly. Je tu zákon o rozpočtové odpovědnosti, jako běžný zákon. Proti tomu stojí státní rozpočet, který je schválen také jako běžný zákon. Tyto dvě normy jsou schválením v konfliktu. Jedna nerespektuje tu druhou. Normy se mají dodržovat. Nicméně, u těchto norem není stanovena žádná sankce. U zákona o rozpočtové odpovědnosti žádná sankce explicitně není stanovena. Sankce, která nastává, je politická, reputační. Vláda si musí obhájit, proč schválila rozpočet v rozporu se stávající legislativou.
Pravidla nejsou od toho, aby se rušila
Lze aktuální přehlasovávání veta zákona o rozpočtové odpovědnosti vnímat jako otevírání si dvířek pro to, aby rozpočet na příští rok byl zcela bez pravidel?
Není to o tom něco napravit. Napravením by bylo, kdyby vláda přijala rozpočet, který je v souladu s existujícími pravidly. Nebo alespoň s těmi evropskými, kvůli kterým se nyní tento zákon otevíral. Napravením není, že když se nevejdu do hracího hřiště, tak smažu všechny čáry. To není napravení věci. To je nepřijatelné umazání čar ve smyslu, kolik může stát každý rok utrácet.
Považujeme za velmi důležité, že takováto pravidla existují, respektive mají existovat. V civilizované zemi západního typu by měl existovat strop, kolik vláda může utratit. V tuto chvíli máme pravidla definována tak volně, že neumožňují určit strop výdajů. Je to velmi nešťastné, protože zákon se nepřijímá na jeden rok, ale na mnoho let dopředu. Vládě to umožňuje utrácet cizí peníze na dluh.
Argument vlády zní, že zadlužení Česka je nyní asi 46 procent HDP, čili nízké, a že je velký prostor k dalšímu zadlužování…
Když vláda nastupovala, měla dvě teze. Za prvé, nebudeme zvyšovat schodek zděděný po Zbyňku Stanjurovi. A za druhé, nebudeme prolamovat pravidla rozpočtové odpovědnosti. Jsme tři čtvrtě roku poté, a obojí padlo. Přišla nová teze, budeme se držet pod třemi procenty zadlužení vůči HDP. Už máme pochyby, zda vláda udrží zadlužení v příštím roce pod třemi procenty.
Vláda deklaruje, že chce utrácet víc, než co ekonomika dokáže vytvořit. Je to negativní signál. Ještě to nebude tak silné v roce 2027, ale otevření stavidel je silné pro rok 2028, 2029, kdy už se vláda nevejde do evropských pravidel.
Zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti by se musel tak nebo tak novelizovat, protože se změnila základní evropská fiskální pravidla. Ta se změkčila. Kdyby vláda udělala „jen“ prostou harmonizaci, což už navrhla předchozí Fialova vláda, umožnilo by jí to schodky kolem tří set miliard korun. Ani to vládě nestačí. Překračuje i tato velmi volná pravidla.
Kategoricky vyvracím tezi, že by schodek rozpočtu musel spadnout na 150 miliard korun. Kdyby vláda „harmonizovala“, umožnilo by jí to schodky kolem tří set miliard korun, o tom se málo mluví. Ale vláda jde dál, nad rámec těchto volnějších evropských pravidel.
Argumentaci tím, že jsou v Evropské unii země s vyšším zadlužením, považuji svým způsobem za legrační. Jsou to země, které s tím mají výrazné problémy a neměli bychom je následovat. Je to jenom taková jednoduchá výmluva. Realita je taková, že teď chceme hodně hodovat na dluh, a co bude v budoucnu, je nám víceméně jedno.
Nepopulární konsolidační balíčky
Co říkáte na „strategii“ vlády, že se ještě pro příští rok zadluží, protože je to potřeba pro rozvoj země, a potom bude schodky veřejných rozpočtů snižovat…
Tohle má vláda napsáno v takzvaném fiskálně strukturálním plánu. To je jakýsi závazek vůči všem evropským partnerům. Otázkou je, jak je takový závazek důvěryhodný. Za nás velmi málo. Znamenalo by to, že by vláda musela přijmout konsolidační balíček zhruba ve velikosti toho, který přijala Fialova vláda. Na to se evidentně nechystá. Musela by na výběru daní nebo jinak najit zhruba sto miliard korun. Odpovězme si na otázku, jak je pravděpodobné, že se k tomu vláda na začátku roku začne chystat. Nevěříme tomu, rádi se necháme překvapit.
Vláda nyní dokončuje přípravu rozpočtu na rok 2027. Předem je avizováno, že bude přidáno všem lidem pod státní správou. Bude možné tyto mandatorní výdaje rok poté nějak korigovat?
Je to strategie, nejdříve zvýšíme dluhy, abychom je potom mohli snížit. Je to tak legrační konstrukce, že nepotřebuje dalšího komentáře. Je to napsáno v dokumentu, který má být hlavním dokumentem české fiskální politiky. Je otázkou, jak je to důvěryhodné.
Nepovažuji za pravděpodobné, že by vláda po schválení rozpočtu na rok 2027 začala chystat konsolidační balíček v rozsahu zhruba sto miliard korun. Je důležité si uvědomit, jak se změnila doba oproti té před covidem. Tempa růstu ekonomiky jsou nižší, zároveň náklady na obsluhu dluhu státu rostou. Cena vládního dluhu ovlivňuje i podmínky, za které si půjčuje soukromý sektor. Čím větší budou náklady vlády na obsluhu státního dluhu, tím větší budou náklady na dluhy v soukromém sektoru. S tím je třeba počítat.
Když stát na sebe převezme daně za obnovitelné zdroje, což bude státní rozpočet stát čtyřicet miliard korun, jsou to proinvestiční opatření?
Vláda s nějakým růstovým impulsem v rámci své strategie vůbec nepočítá. Počítá s tím, že tempa růstu ekonomiky budou kolem dvou procent. S žádným nakopnutím ekonomiky v roce 2027 prostřednictvím investic se nepočítá. Nic takového vláda nedeklaruje ve svých kalkulacích ani ve svých analýzách. Rétoricky můžete říkat cokoliv, důležité je, co je napsáno na papíře.
Vláda skládá rozpočet na příští rok. Počítá se schodkem kolem čtyř set miliard korun. Jakou má Česko kapacitu sekat tak velké dluhy?
V zákoně je dáno, že dluhová brzda je na úrovni 55 procent dluhu státu vůči HDP. Při překročení této úrovně by vláda měla nachystat vyrovnaný rozpočet. Je tam ale jedna pojistka, která je mnohem níže. Je na úrovni padesáti procent HDP. Ta říká, že kdybychom překročili dluh padesát procent, tak by se v následujícím roce měly snížit platy všech zákonodárců o dvacet procent. Při současném růstu deficitu se na tuto pojistku můžeme dostat už za života této vlády.
Dluh nejdřív nebolí a pak už je pozdě
Co se bude dít poté, až tuto pojistku překročíme?
Předpokládám, že pokud se tato pojistka skutečně spustí, bude to mít velký vliv na chování zákonodárců. Tato pojistka je však formulována velmi kouzelně. Tato pojistka se týká zákonodárců, ale netýká se vlády, která rozpočet chystá. Budou to ještě zajímavé časy.
Je Česko z hlediska veřejných výdajů na cestě k bankrotu?
Doufejme, že ne. Snažím se vysvětlit, že z hlediska institucí, jako je třeba ta naše, která funguje pro prevenci takovýchto nešťastných konců, tak jsme na cestě zvyšování dluhů. Budeme mít v příštích letech dluhy k HDP větší, než jaké jsme měli za celou existenci České republiky.
Dluh dál poroste. Jsme na cestě zemí západní Evropy, které nebyly schopné udržet veřejné finance pod kontrolou. A potom se veřejné finance vymkly kontrole. Klasický příklad je Francie. Měla dluh na úrovni Německa. Stačila tři volební období, naprosto se to zvrtlo. Francie je nyní zemí s nezvladatelnými veřejnými financemi. Padají tam vlády jako hrušky, protože nejsou schopné sestavit rozpočet. Rating Francie už je nižší, než má Česko. S dluhem je to tak, že na začátku nebolí. Ale potom to bolí hodně a strašně těžko se to opravuje.
Přirovnávám to k tomu, že z tělocvičny jdete do hospody a jíte bůček. Ze začátku se nic neděje, ale potom přijde infarkt. Tomu se snažíme zabránit. Aby něco takového nehrozilo v dlouhém horizontu, je potřeba dělat správná rozhodnutí v krátkém horizontu.