Na následujících řádcích přinášíme komentář člena Národní rozpočtové rady Jana Pavla. Text byl poprvé publikován 21. května 2020 v Hospodářských novinách a na webu iHNed.cz.
Kompenzační bonus Pětadvacítka, jehož prostřednictvím čerpají státní pomoc v době koronavirové pandemie OSVČ, měl původně fungovat do 30. dubna a vyjít na 17,5 miliardy korun. Jeho prodloužení do 8. června pak náklady zvýšilo na 31 miliard. Další peníze nad rámec této částky si pak vyžádá očekávané rozšíření podpory na vybrané společníky společností s ručením omezeným, stejně jako možné pokračování programu i po 8. červnu.
Při hledání finančních prostředků na krytí těchto výdajů vláda zvolila poměrně nestandardní postup, kdy byl bonus prohlášen za vratku daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. Z hlediska logiky této daně přitom takový postup nedává smysl. Má však významné důsledky, co se týče rozložení břemene mezi jednotlivé části veřejného sektoru. Rozpočty územních samosprávných celků totiž získávají část svých příjmů právě z výnosů daně z příjmů ze závislé činnosti. Využitím daňové vratky tak dojde k redukci příjmů obcí a krajů, aniž by bylo transparentně změněno rozpočtové určení daní. Důsledkem je, že územní rozpočty „zaplatí“ přibližně třetinu nákladů na kompenzační bonus. S růstem očekávaných fiskálních nákladů spojených s Pětadvacítkou se tedy zvyšují i dopady na místní rozpočty, které navíc v brzké době plně pocítí výpadky související s hospodářským propadem.
Až dosud byla situace místních rozpočtů velmi stabilní a byla by škoda o tuto výhodu přijít. Významné dopady by však další redukce příjmů územních rozpočtů mohla mít na úroveň jejich investičních aktivit. Již samotný výpadek příjmů spojený s očekávaným hospodářským propadem může vést k zastavení některých investičních projektů. Další omezení příjmů by tuto tendenci mohlo ještě posílit. Investiční výdaje přitom tvoří významný nástroj pro docílení stabilizace ekonomiky, který navíc může mít i pozitivní dlouhodobé dopady. Investice obcí a krajů se v posledních pěti letech v průměru podílely na celkovém objemu veřejných investic téměř z poloviny. Často se navíc jedná o menší stavební akce s vysokým podílem lidské práce.
Nahrazení výpadku těchto příjmů například dotačními programy není ekonomicky racionální, neboť by došlo pouze ke zvýšení administrativních nákladů a ztrátě času. Ani možnost, že by územní samosprávy řešily situaci půjčkami, není optimální, zejména v situaci, kdy si je stát schopen na finančních trzích půjčovat s nízkými úroky. Česká republika navíc stále postrádá mechanismy, které by umožnily předluženým obcím se závazků v rozumném čase zbavit. Citelný výpadek příjmů by přitom mohl vést k tomu, že předlužených obcí bude přibývat. S ohledem na vše výše uvedené by tak bylo nejvhodnější financovat kompenzační bonus výhradně ze státního rozpočtu a zajistit tak, aby jedno stabilizační opatření nezpůsobilo prohloubení problémů v jiné oblasti a nevedlo k nežádoucímu procyklickému chování veřejných investic.