Info.cz, 14.09.2026 – komentář P. Musila, člnea Národní rozpočtové rady. Celý komentář také na info.cz.
Do módy přichází názory, že Česká republika nemá a nikdy neměla skutečně smysluplná fiskální pravidla. S takovým tvrzením nepřichází politici, jak by se dalo očekávat, nýbrž někteří ekonomové. O to překvapivější je, když právě oni zpochybňují relevanci pravidel, která nejsou kodifikována jako ústavní, nýbrž jen „obyčejný“ zákon.
Pravidla bez sankcí za jejich nedodržování nemají žádný význam. Teze, se kterou se občas jako Národní rozpočtová rada setkáváme v různých debatách. Vesměs jde o diskuse se studenty, laickou, ale i poučenou veřejností.
Na první pohled jde o tezi logickou, vždyť přece pravidla mají vymezovat hřiště, na kterém se hraje, a když se někdo dopustí faulu, rozhodčí pískne a následuje postih. Ten může nabývat různých podob od napomenutí až po vyloučení ze hry. Hra má smysl, pokud se její aktéři rozhodli, že pravidla budou respektovat.
Totéž platí pro pravidla, která určují, jak se má sestavovat státní rozpočet, jak se má odvodit maximální přípustný objem peněz, které mohou být z veřejných rozpočtů utraceny, nebo jaké jsou pravomoci orgánů, jež na dodržování těchto pravidel dohlížejí. Tedy Národní rozpočtové rady a Výboru pro rozpočtové prognózy.
Sankce existují
Mají ale taková pravidla svůj smysl, pokud v nich není napsáno, co následuje po jejich porušení? Mají. Absence sankce je totiž jen zdánlivá. Pokud vláda fiskální pravidla poruší, rozhodčí, tedy Národní rozpočtová rada, zapíská. V praxi to může znamenat hned několik věcí. Okamžitou reakci v médiích nebo na sociálních sítích, sečtení prohřešků vlády v pravidelném kvartálním stanovisku, výčet problematických bodů v komentáři k návrhu státního rozpočtu nebo zdůraznění rizik, jež nás v bližší či vzdálenější budoucnosti čekají, ve Zprávě o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí nebo Zprávě o plnění pravidel rozpočtové odpovědnosti.
Sankcí je poškození, částečná nebo úplná ztráta reputace vládnoucí politické elity. Koneckonců minulá vláda to zažila v podobě ztráty kusu reputace bývalého ministra financí, který poprvé v moderních dějinách nebyl zvolen po čtyřech letech mandátu do Poslanecké sněmovny. A tato vláda vidí vlnu nevole, kterou její návrh rozpočtu na rok 2027 a jeho oprávněná věcná kritika působí jí. Není většího trestu pro politika, než nebýt zvolen i v dalších volbách do své funkce. Skutečným sudím je v konečném důsledku sama veřejnost, které by v první řadě nemělo být lhostejné, jak s jejich prostředky, které celý život odvádí eráru na daních, hospodaří jimi zvolení zástupci. Jistě, někdo by rád například v zákoně o pravidlech rozpočtové odpovědnosti viděl ustanovení, podle kterého ministr financí zaplatí pokutu, pokud překročí zákonem přípustné limity pro schodek veřejných rozpočtů. To už je ale otázka pro právní vědce, kteří dokáží lépe posoudit, jaký je vztah mezi mírou dodržování pravidel a přísností trestu za jejich porušení.
Debata o podobě fiskálních pravidel se ale v poslední době začala ubírat jiným směrem. Konkrétně, zda vůbec nějaká existují, když jsou definována jen v obyčejných, rozuměj nikoli ústavních, zákonech. Protože prý k čemu je dobré mít takové zákony, když k jejich změně stačí jen prostá většina zákonodárců, která je shodná s většinou, jež schvaluje státní rozpočet. Takové úvahy si dovolím označit za nepochopitelné, a to minimálně ze dvou důvodů.
Máme dodržovat jen ústavní zákony
Prvním je námitka, že drtivá většina zákonů České republiky jsou „obyčejnými“ zákony, a tedy nejsou na stejném „levelu“ jako Ústava. Podle této logiky jsou tedy všechny normy, které nemají statut ústavního zákona (trestní, občanský, obchodní zákoník, dopravní předpisy, stavební zákon), zcela k ničemu, protože mohou být kdykoli změněny. Ano, mohou. Znamená to, že se jimi nemáme řídit? Znamená to, že dodržovat se má jen Ústava a zákony ústavní? Jsme si skutečně všichni vědomi, co Ústava a ústavní zákony vymezují a proč jsou v nich odkazy typu „pokud zákon nestanoví jinak“ nebo „podrobnosti stanoví zákon“? Úvahy nad zbytečností obyčejných zákonů bych čekal od laiků a nikoli od některých ekonomů, jejichž právní vědomí má být nejvyšší mezi neprávníky (alespoň tak nám to učitel práva vtloukal do hlavy během studií na ekonomické fakultě).
Druhou námitkou je stávající praxe v některých evropských zemích, které fiskální pravidla v Ústavě či ústavních zákonech zakotvena mají. Takových je v rámci Evropské unie deset. Jedná se o všechny naše sousedy, dále o Maďarsko, Španělsko, Itálii, Slovinsko, Litvu a Francii. Podíváme-li se na stav jejich veřejných financí, na dlouhodobě udržitelní trajektorii je má v zásadě jen Litva. Naopak Česko, které fiskální pravidla definuje jen v „obyčejném“ zákoně, má zatím úroveň dluhu na snesitelnější hladině, než (s výjimkou Litvy) země zmíněné. Byť se teď nejspíš bohužel rozbíhá směrem k těm devíti ostatním.
Problém dodržování nebo porušování fiskálních pravidel tedy netkví v jejich legislativním ukotvení, nýbrž v ochotě politické elity se jimi řídit a vůli elektorátu jejich dodržování u svých volených zástupců vymáhat. Ústavní ukotvení (nejen) fiskálních pravidel není zárukou jejich respektování. Stejně tak ale ústavní neukotvení není automaticky bianco šekem pro jejich porušování, zejména, když jde o pravidla v jádru smysluplná a hodná respektu.