Euro, 12.05.2025 – rozhovor s Mojmírem Hamplem, předsedou NRR, str. 19.
Kam mizí bývalí centrální bankéři, když jim vyprší mandát v ČNB? Odchod do soukromé sféry není tak samozřejmým pravidlem, jak by se mohlo zdát. Stále častěji totiž slouží dál státu – jen jinde.
Kam s nimi? Jsou ještě relativně mladí, a přitom už mají kariérní vrchol možná za sebou. Centrální bankéři v Česku většinou odcházejí do soukromého sektoru. Bývalý guvernér České národní banky Zdeněk Tůma (v letech 2000 až 2010) pracuje pro konzultační firmu KMPG, Miroslav Singer (guvernér 2010 až 2016, v bankovní radě byl od roku 2005) se uchytil ve společnosti Generali. Jiří Rusnok (guvernér 2016 až 2022, v ČNB od roku 2014) radí firmě Allianz, ale dokáže s financemi poradit i Arcibiskupství pražskému.
Rusnok je trochu jiný případ než Tůma nebo Singer, kteří odcházeli z postu guvernéra na hraně své padesátky, tedy v plné síle produktivního věku. „U mě je to samozřejmě jiné než u kolegů, kteří jsou přece jen o dost let mladší. Já už jsem v důchodovém věku a ani při odchodu z ČNB, kdy mi bylo trochu méně, jsem už neměl potřebu ani ambici usilovat o nějaké exponovanější pozice exekutivního typu. To nepřicházelo vůbec do úvahy,“ vysvětluje pro Euro exguvernér a rovněž expremiér Rusnok. „Přišli za mnou kolegové z Allianz, jestli bych na částečný úvazek nedělal poradce,“ pokračuje, „a mně se líbilo, že budu mít nějakou aktivitu, která by mě udržovala v určité mentální kondici.“
Miroslav Singer si na svůj odchod z ČNB prý moc nepamatuje, je to devět let, říká ale, že měl v mnohém usnadněnou pozici, protože přišel do centrální banky ze soukromého sektoru a bylo předem jasné, a dával to otevřeně najevo, že se do soukromé sféry zase vrátí. „Ještě jsem dal přihlášku do jedné mezinárodní instituce, ale spíše aby tam byla čárka, že umíme nabídnout dobrého kandidáta. Na odchodu jinak nebylo nic hrozného. Byl to druhý mandát, věděl jsem šest let dopředu, kdy skončím, a poslední den jsem si opravdu užil.“
Singerův předchůdce Tůma uvolnil guvernérskou pozici dříve, než musel (mandát guvernéra ČNB je šestiletý), podle svých slov mimo jiné i proto, že už se chystal nový výběr a rostlo názorové napětí mezi některými členy bankovní rady, vlastně to byl boj o post budoucího guvernéra, kterému tak Tůma o rok dříve uvolnil cestu. „Trochu jsem to panu prezidentovi Klausovi tehdy zkomplikoval, ale on se s tím nakonec vyrovnal rychle a dobře,“ popisuje tehdejší situaci Tůma, který si později vyzkoušel politickou práci pro TOP 09. Když neúspěšně kandidoval na pražského primátora a chvíli pracoval ve finančním výboru pražského zastupitelstva, vrátil se k ekonomii a začal podobně jako později viceguvernér Mojmír Hampl pracovat pro poradenskou firmu KPMG.
Zajímavým případem je Lubomír Lízal (člen bankovní rady ČNB 2011 až 2017). Ten totiž nepřišel do centrální banky ze soukromého sektoru, který si vyzkoušel i Tůma, nýbrž z akademické sféry. Obojí – příchod do i odchod z ČNB – bere Lízal jako „zlom v kariéře, na který se člověk musí připravit“. „Například jsem věděl, že se nebudu moct vrátit na místo, kde jsem byl předtím,“ popisuje Lízal peripetie své volby. Musel se tehdy rozhodnout – buď banka, nebo akademická dráha. Jako versatilní člověk s ekonomickým i technickým vzděláním měl i jiné možnosti, například velmi zajímavou pozici v nejvyšší radě dozoru nad dostavbou Temelína, rozhodl se však pro ČNB. „Zajímají mě věci, které nejsou příliš jasné, a pak do nich jdu; nakonec se to zdálo zajímavější v ČNB,“ shrnuje Lízal. Dnes je zpátky v akademické sféře na pražském ČVUT, mezitím si ovšem vyzkoušel práci v privátní bance.
Neodolatelná přitažlivost státu
Ve zcela jiné pozici než Tůma či Singer nebo Lízal byli jiní členové bankovní rady, například nedávno odcházející Tomáš Holub a před ním Marek Mora, který byl viceguvernérem a odborníky považován za favorita na guvernéra. Prezident Miloš Zeman si ale nakonec vybral Aleše Michla. Mora i Holub přešli na ministerstvo financí, oba tu dnes dělají náměstky. Prvně jmenovaný podle všech informací odejde jako český zástupce do Evropské investiční banky, Holub zatím na ministerstvu zůstává, jakkoli je jasné, že jeho pozice náměstka je politická a po ustavení nové vlády zřejmě z postu odejde.
„Jsem si samozřejmě vědom, že budou volby a člověk tak nějak nemůže předjímat, co bude dál. U mě to bylo ovlivněno i tím, že jako bývalý člen bankovní rady bych stejně nemohl půl roku nastoupit do soukromého sektoru, a to na základě konkurenční doložky, kterou mají standardně členové bankovní rady podepsanou. Pokud by se ukázalo, že angažmá zde na ministerstvu bude trvat jen tři čtvrtě roku, mně to úplně nevadí, protože bych stejně nic jiného smysluplného dělat nemohl. Kromě přednášení v akademické sféře, což dělám tak jako tak,“ říká Holub, jenž měl vlastně trochu štěstí. Když z vlády odešli Piráti, uvolnilo se místo náměstka právě po nich, Mora si vzpomněl na profesionála Holuba a ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) rád využil jeho zkušenosti a jmenoval ho svým náměstkem. Holub měl co nabídnout, dělá totiž práci, která není daleko od toho, co vykonával v centrální bance.
„Z hlediska obsahu práce mě to dost lákalo, protože tu existuje jistý překryv v některých věcech s tím, co jsem dělal v ČNB. Mohu tedy plynule navázat,“ říká Holub, který považuje za výhodu, že se nemusí věci dlouho učit. „Regulace finančního trhu, kterou mám teď pod sebou, nebo agenda kolem boje s praním špinavých peněz, s tím vším jsem přicházel do styku i v bance, takže jsem mohl naběhnout relativně rychle. Zároveň je tu samozřejmě řada nových věcí, takže se mám čemu přiučit.“
Holubovi v zaměstnání na ministerstvu nic nebránilo, předpisy ČNB jsou naopak nastaveny tak, že okamžitý přechod člena bankovní rady do státní správy je možný. „U státních institucí se má za to, že tam není žádný potenciální střet zájmů mezi tím, že člověk dělal nejdřív pro stát v České národní bance a pak bude pracovat na ministerstvu. Tam žádný střet zájmů není. Když člověk přejde do soukromé finanční instituce, na niž ČNB dohlížela, je to jiné,“ vysvětluje Tomáš Holub.
Bývalý guvernér Rusnok v tom také problém nevidí, naopak je rád, že do státní správy, byť jen na čas, přijdou schopní vzdělaní lidé: „Mně se to zdá pragmaticky dobře. Je skvělé, že jsou ochotni pracovat pro český stát.“ Rusnok připomíná, jak moc chybí ve státní správě špičkoví odborníci, protože je stát není schopen zaplatit. „Divergence mezi privátním sektorem, který si vůbec neidealizuji, a mezi veřejnou správou se v této odborné rovině bohužel nezastavila.“
Za zcela přirozený považuje přechod z ČNB na ministerstvo i další bývalý člen bankovní rady, svého času viceguvernér Pavel Kysilka. „Centrální banka je součástí velkého státu, sice ne vládní exekutivy, ale přece jenom jakési širší exekutivy společnosti, státní sektor je tedy jasná volba pro ty, kdo nechtějí do privátní sféry nebo nechtějí pouze učit.“
Sám Kysilka si po odchodu z ČNB vybral cestu práce v soukromém sektoru. Tehdy, vzpomíná v rozhovoru pro týdeník Euro, dostal nabídku od rakouské Erste Bank, měl ale také nabídky z GE a Deutsche Bank. Nakonec se rozhodl pro rakouskou cestu, zejména proto, že se měl v Erste podílet na budování velké finanční středoevropské skupiny, tedy nejen vést Českou spořitelnu, jak se stalo později.
Jiným příkladem práce bývalého centrálního bankéře pro stát je současné působení ekonoma Mojmíra Hampla, v minulosti viceguvernéra ČNB (2008 až 2018). Hampl sice po odchodu z centrální banky pracoval podobně jako Tůma pro konzultační firmu KPMG, ale nakonec přijal nabídku na vedoucí post v Národní rozpočtové radě (NRR). Na KPMG si Hampl nestěžuje, naopak, zajímavé projekty, vše profesionální, nebylo vlastně co vytknout. Jenže to, jak ekonom postupně zjišťoval, nebyla práce pro něj. „Ale všechno bylo ve srovnání s ČNB takové menší, v NRR je to naopak přesně to, co mi vyhovuje. Jinak řečeno, mě něco zajímá od miliardy nahoru, jsem ,makrař‘, přitahuje mě makroekonomie,“ svěřuje se Hampl. „Takto jsem začínal už jako student. Ekonomie mě chytila jako makro, takže i má dnešní práce v NRR je blíž mému profilu.“
Přijmout nabídku na práci v Národní rozpočtové radě bylo pro Hampla přitažlivé i z jiného důvodu. Veřejné rozpočty byly v té době (rok 2022), jak říká, „na celkem nepěkné a málo udržitelné dráze“. A tak si uvědomil, „že zrovna v této době se věnovat fiskální, tedy rozpočtové politice, by mohla být hodně velká zábava. Zejména pro makroekonoma“. Jistou roli tedy hrál i pověstný pohon moderní karié ry adrenalin? „No, tak mělo by vás to bavit, že?“ směje se Hampl.
Podobná přitažlivost k práci ve státní instituci nakonec zlákala i bývalého vice guvernéra ČNB Tomáše Nidetzkého (v ČNB 2016 až 2022, čtyři roky jako viceguvernér). Ten se usadil v Národní rozvojové bance, kde je už dva roky předsedou představenstva.
Centrální bankéři se objevují i v politice. Když necháme stranou velmi specifický a zvláštní případ Josefa Tošovského, který si na sedm měsíců (prosinec 1997 až červenec 1998) odskočil do role premiéra úřednické vlády, je nejviditelnější postavou dlouholetý europoslanec za TOP 09 Luděk Niedermayer (viceguvernér ČNB 2000 až 2008). A samozřejmě nelze v tomto opominout Jiřího Rusnoka, jehož politická kariéra – byl ministrem průmyslu a obchodu a financí v barvách ČSSD, a nakonec i premiérem jako nezávislý – naopak předcházela a nejspíš ho také předurčila té bankéřské.
Připomeňme ještě, že ve světě není neobvyklé, že exguvernéři se stávají premiéry. Například Ital Mario Draghi nebo nejčerstvěji Mark Carney, liberální premiér Kanady.
Dveře pro mladé v ČNB otevřené
Čeští centrální bankéři jsou ve srovnání se západním světem vesměs velmi mladí. Když už byla řeč o Tošovském či Niedermayerovi, Tošovský se stal guvernérem ve 43 letech, Niedermayer vstoupil do bankovní rady ve třiceti letech, viceguvernérem se na osm let stal už ve 34 letech. Že je relativně nízký věk skoro typickým znakem českých centrálních bankéřů, tvrdí většina bývalých členů bankovní rady ČNB, s nimiž jsme na téma hovořili. A většina – Lízal, Tůma, Kysilka i další – to přičítá mimořádným okolnostem transformačního porevolučního vývoje.
Kysilka velmi autenticky vzpomíná, jak se v 90. letech minulého století otevřely dveře centrální banky pro mladé lidi, protože dosluhující generace v bance byla v novém světě většinou zcela nepoužitelná. „Lidé, kteří tam přišli v 70. letech, už byli staří, navíc vytrénovaní na socialistickou plánovanou ekonomiku, neuměli ani jazyky, byli často i kovaní komunisté. Pro mladé lidi včetně mě, protože já jsem tam nastupoval ve třiatřiceti, to byla opravdu historická šance. Ale zpětně viděno – byli jsme připraveni, teoreticky, už jsme tu ekonomii dohnali, a také jazykově. Bez těchto dvou věcí jste neměl šanci vůbec se v ČNB chytit, vůbec tam pracovat.“
Podobně – tedy jako velkou šanci pro mladé lidi – vidí třicet pět let nové centrální banky i její exguvernér Zdeněk Tůma. Z ČNB se tak stala jakási tvrdá cvičební místnost české ekonomicky zaměřené inteligence, která tu získává důležité zkušenosti a mezinárodní trénink a může se odsud jako od kariérní trampolíny odrazit dál do světa. Zatímco v nedaleké cizině se do centrálních bank dostávali zejména zasloužilí a velmi vzdělaní a zkušení senioři s patřičnými zásluhami, v Česku centrálním bankéřům zůstává stále jistý mladický pel.
„V cizině se z centrální banky prakticky odcházelo rovnou do důchodu, takže problémy nějakých přechodů do jiného profesního života a co možná nejlepší využití bývalých centrálních bankéřů ve společnosti se ani neřešily,“ uvažuje Lubomír Lízal. „Jenže doba se změnila, dnes už to tak úplně není ani v západních zemích, u nás to tak nebylo vlastně nikdy. V tom jsme měli dost štěstí.“
Pavel Kysilka s tím souhlasí, i když si myslí, že zahraniční zkušenost je vlastně stále víceméně stejná. „Staří si tam drží místa pořád a produkují centrální bankéře v seniorském věku. Bude se to asi v tomto smyslu trochu ,normalizovat‘ i v Česku, ale pořád bych řekl, že kultura mladých lidí v ČNB přetrvává, že tu zakořenila. Dveře pro mladé jsou zde hodně otevřené a nikdo se tomu nediví. Tomu se říká kultura – že tu děláte něco, co považujete za přirozené.“